Celý svět je divadlo… (Rozhovor pro časopis SENÁT)

V Senátu je od roku 2012, jeho světem je vedle politiky umění, divadlo či literatura. Místopředseda Senátu Jiří Šesták v horní komoře „hraje“ jednu ze svých životních rolí, a až jednou opustí politiku, možná o divadle v politice napíše knihu.

Vaší původní profesí je herectví, především divadelní, jak jste sek němu dostal?
Trochu složitě. V 70. letech, kdy bylo období nešťastné pro celý národ, jsem chtěl jít na gymnázium, ale nesměl jsem. Komplikovaně jsem se dostal alespoň na zemědělskou školu, ale věděl jsem, že se budu zabývat humanitními obory, jelikož můj svět byla archeologie a dějiny umění. Velkou roli sehrál můj učitel češtiny, který tehdy nesměl přednášet na univerzitě a který mě přesvědčil, abych zkusil divadelní školu. A tak to celé začalo.

Svět herectví ale nebyl přímo Váš šálek kávy…
O divadlo jsem se předtím moc nezajímal a světu divadla jsem zprvu moc nerozuměl. Na druhé straně mi to otevíralo mnou milovaný svět literatury a nový prostor kreativního myšlení. Divadlo, a herectví v prvé řadě, nabízí mimo jiné za slovy vidět příběhy, obrazy, barvy, emoce, složitost vnitřních světů, a to mě bavilo. Měl jsem štěstí na další výjimečnou pedagogickou osobnost, která mne významně ovlivnila, a tou byl prof. Jaroslav Vostrý. Dálkově jsem u něho studoval dramaturgii a setkání s ním mne obohacují až do dnešních dnů. Po roce 1989 jsem se stal uměleckým šéfem činohry Jihočeského divadla a později jeho ředitelem. Moje další divadelní postavení bylo spíše manažerské či umělecko-manažerské, ale také i herecké a režisérské. A občas i autorské.

Je podle Vás velký rozdíl mezi bohémským světem divadla a možná „sešněrovanějším“ světem politiky?
Politika je nejen služba, ale také agón, zápas. Má své rituály, svá vnitřní pravidla, a tím je také svým způsobem divadlo. Příkladem jsou volby. Lidé v politice si často osvojují role, chtějí vypadat, „představují se“. Jejich chování ovlivňuje přítomnost publika. Chovají se jinak za přítomnosti kamer a jinak bez nich. Mohlo by to být zábavné, kdyby nešlo o vážné věci pro budoucnost společnosti. Možná až skončím v politice, napíšu knihu o prolínání světa politiky s divadlem. A divadlo samotné? To je úžasný svět fantazie, který se rodí skrze krásu pohybu, hudby a sílu slova.

Co Vás přivedlo do politiky?
Byly to dva důvody. Jako ředitel divadla jsem musel divadlo zastupovat a jednat s politiky. A narážel jsem na to, jak je často jejich znalost světa umění a kultury mělká, jak dávají význam povrchním soudům a rozhodují o věcech, kterým mnohdy nerozumí. Snažil jsem se obhajovat a vysvětlovat nezastupitelnou potřebu umění a kultury. Bylo to mnohdy frustrující, protože jsem doháněl něco, co oni měli znát ze školy a z domova…

A ten druhý důvod?
Vstupu do politiky jsem se bránil od sametové revoluce. Chtěl jsem se věnovat uměleckému světu, pomáhat divadlu a také přednášení na univerzitě. Ale v roce 2010 na budějovické radnici vyústila krize, kdy byl velmi podivně odvolán primátor. Byla to politická msta a vyřizování účtů, za kterým stál kmotrovsko-klientelistický systém. Viděl jsem, že stále více opouštíme demokratické principy a že si politici dělají, co chtějí, bez ohledu na názor občanů. To pro mě jako občana byla hranice, kterou jsem nechtěl akceptovat, a proto jsem se rozhodl sám angažovat. Založili jsme místní protestní hnutí Občané pro Budějovice, vyhráli jsme tehdy volby a stal jsem se i členem rady města. Do politiky mne tedy přivedl protest a občanská odpovědnost.

A cesta do Senátu?
Věděl jsem, že pokud chci některé věci změnit či prosadit v oblasti umění, potřebuji mít možnost své záměry vysvětlovat tam, kde se tvoří pravidla. Senát je mi blízký tím, že je zde člověk daleko více sám za sebe, ale zároveň je u legislativního zrodu.

Když se měnila ústava a byl přijat institut přímé volby prezidenta,v Senátu jste ještě nepůsobil. Patříte ke kritikům současného prezidenta. Jak se na přímou volbu díváte?
Byla to chyba. Na jedné straně rozumím tehdejším důvodům, které řadu poslanců a senátorů frustrovaly. Na druhé straně právě vrcholní politici by neměli podléhat tlakům, nechat se vydírat nebo se neúčastnit volby z důvodu „nemoci“. To bylo selhání jednotlivých lidí, a ne systému. Mám ale vážné pochybnosti, jestli všichni mají rozhodovat o celospolečenských problémech, přesahujících odborné vědomosti většiny či jejich schopnost objektivně zvážit strategické cíle přesahující dopad na další generace. Například – zda přijmout euro, vystoupit z EU či omezit základní lidská práva a svobody. Ne každý si dovede představit, jaké to bude mít reálné důsledky. Ne každý se dokáže ve chvíli rozhodování ubránit manipulacím a dezinformacím různých „obchodníků se strachem“ či ne zcela přátelských států.

Za půl roku nás čekají prezidentské volby. Patříte mezi zakladatele iniciativy Kroměřížská výzva, která mimo jiné hledá kandidáta na hlavu státu…
Smyslem Kroměřížské výzvy není pouze hledání možného kandidáta na prezidenta, ale i cesta samotná. Snažíme se do veřejného prostoru přivést osobnosti. Chceme dát možnost veřejnosti je poznat. Uskutečnili jsme dvacet pět debat s lidmi, jako jsou europoslanec Jiří Pospíšil, bývalí velvyslanci Pavel Fischer či Petr Kolář nebo lékař Marek Hilšer. Zároveň součástí těchto setkání byla debata o tom, jaké jsou naše hodnoty, co znamená demokracie, uvědomování si příslušnosti české společnosti k západnímu civilizačnímu prostoru. A ústavní postavení prezidenta republiky v tomto kontextu. Diskuse na tato témata, dle mého soudu, stále v dostatečné míře v naší společnosti chybí.

Vy osobně už máte svého favorita do prezidentských voleb?
Zatím ne. Líbil by se mi již zmiňovaný Petr Kolář, který se ale nakonec boje o Hrad nezúčastní. Nebo Tomáš Halík. Co by mě v současném kontextu potěšilo, by bylo druhé kolo za účasti Jiřího Drahoše a třeba Michala Horáčka. To by byl podle mě velmi zajímavý souboj, při kterém bych byl velmi zvědavý na jejich prezentaci názorů, jejich vzájemné diskuse. A nestrachoval bych se toliko výsledek voleb…

Aktivně se angažujete v otázce masových hrobů a nepohřbených hrdinů našich dějin, kdy jste na toto téma pořádal několik kulatých stolů…
Pro mě osobně je velmi těžké se smířit s tím, že národ, který nemá odvážných hrdinů nazbyt, se k nim chová neuctivě a mnohé nechává odhozené v hromadném hrobě. To je moc špatné. Jsou to podle mě především dozvuky propagandy komunistického režimu a jeho zničení slušnosti a odpovědnosti. Když naše hrdiny zabíjel nacistický režim, mělo to svoji tragickou logiku, nepřítel zabíjí své nepřátele. Ale když to dělá vlastní společnost, když příslušníci téhož národa zabíjejí ty, kteří pomohli tomu, že národ i důstojně přežil okupaci a žije dál, tak je to tragédie na druhou. Je hrozné,že nevíme, kde například leží Milada Horáková či stateční vojáci,kteří zabili Heydricha. Je důležité si uvědomit nepřijatelnost takovéto skutečnosti a napravit to. Vzdát těmto lidem úctu tím, že je důstojně pohřbíme. Abychom měli právo předávat poselství jejich statečnosti dalším generacím, protože máte jiný vztah k zemi, kde jsou vaši předci pohřbeni a kde pohřbeni nejsou.

Pokud zůstaneme u práce v Senátu, Poslanecká sněmovna nakonci června schválila novelu registru smluv. Nejednala však o Senátem vráceném návrhu a ve zrychleném čtení schválila zcela jiný a nový poslanecký návrh. Jak se díváte na tento návrh?
Zákon o registru smluv není podle mě obecně šťastný. Na jedné straně je potřeba, aby se věci děly poctivě a transparentně, například v Českých Budějovicích jsme začali smlouvy zveřejňovat už v lednu 2011 sami od sebe hned po nástupu našeho hnutí na radnici. Na druhé straně státní či obecní firmy, které se pohybují a obchodují v konkurenčním prostředí, s tím mohou mít problémy. Nejjednodušší by bylo, abychom se chovali poctivě a nepotřebovali podobné zákony. Je to daň tomu, že někteří občané se slušně a poctivě nechovali a nechovají. Domnívám se také, že se Sněmovna měla zabývat Senátem vrácenou verzí, a ne vedle toho přijít se zcela novým návrhem. Podle mě se jedná o ústavně spornou praxi.

Mezi Vaše priority v horní komoře patřil například zákon o veřejnoprávních institucích, který jste předložil se skupinou senátorů jako senátní návrh a na plénu byl schválen v loňském roce. Ne-souhlasné stanovisko však dostal od vlády. Jaká je situace nyní?
Zákon je ve Sněmovně a bohužel nebude projednán. Velmi mě zklamal postoj Ministerstva kultury, které podle mě v tomto případě selhalo, byť má prosazení zmíněného zákona ve svém programu celá vláda. Ministerstvo tvrdilo, že pracuje na vlastní verzi, ale nepředložilo nic. A nepředloží. Výsledkem je, že divadla a orchestry po celé republice mají nadále problémy, které je sužují přes dvacet let. A bohulibý úmysl získat pro divadla peníze v podobě dotačního programu na profesionální divadla je závislý na tom, jak dopadnou volby, jaký bude ministr, jak se kdo vyspí na té které konkrétní radnici. Škoda, byla zmarněna šance problémy českých divadel řešit.

Příští rok Vám končí mandát. Co ještě patří mezi Vaše priority dokonce volebního období?
Rád bych Senát více otevřel společnosti. Mým cílem je pomáhat pozitivně zviditelňovat horní komoru. Pomáhat k lepšímu pochopení jejího smyslu a poslání. Nechci jenom poslouchat, že Senát nikdo nechtěl a že je drahý. To je opravdu tlachání, kterého se bohužel dopouští i někteří vysocí politici. A pro lidi je pak o to těžší pochopit ústavní smysl Senátu. Tímto způsobem se může jeviti každé protipovodňové opatření jako luxus a zbytečnost. Dokud nepřijde velká voda. Senát je mimo jiné důležitá ústavní pojistka. Ale je pravda, že to není krátkodobý úkol…

Plánujete obhajobu ve volbách v roce 2018?
To ještě nevím. Chci vědět, že zde ještě něco dokážu a že má smysl tady nadále být. A o tom musím být vnitřně přesvědčený. A zároveň mě zajímá mínění občanů z mého regionu. Pravděpodobně příští rok půjdu a zkusím sesbírat 1000 podpisů. A když se mi to podaří, tak to bude pro mne pozitivní signál a půjdu do toho.

Otázka na závěr. Jakou životní roli byste nikdy nechtěl hrát?
Takovou, ve které bych selhal a zklamal sám sebe. Kdy bych si řekl, že by se za mě styděl můj táta nebo moje děti. Takovou roli bych nejen nechtěl hrát, ale ani ji hrát nebudu.

Denisa Čermáková,
vedoucí oddělení vztahů s veřejností Kanceláře Senátu

(vyšlo v časopise Senát 3/2017)