Představení

Mým životním tématem se stala v nejširším slova smyslu kultura a její vztahy k občanskému životu. Možnosti vzdělání v sedmdesátých letech byly velmi „ořezané“ komunistickou ideologií, proto jsem čerpal své poznání z literatury, filmů a vůbec otevřeného prostoru doznívajících šedesátých let. Vlastně jsem vyrůstal v pocitu ošizenosti či v pocitu okradení o svobodné poznávání. Tento pocit ve mně zůstal celý život a byl i důležitým motorem v dalším sebevzdělávání, které mě dovedlo až k úspěšnému zakončení doktorského studia na DAMU v Praze.

Celoživotně mi učarovalo především divadlo. Má cesta k němu nebyla nijak přímočará a jednoduchá, přesto vždy nějak souvisela s mým angažováním se v občanské společnosti. I mé pracovní setrvání ve světě umění bylo ovlivněno mým vztahem ke kultuře starého Řecka, posláním sloužit obci, občanskými ideály, ale i snahou činit svět kolem sebe harmoničtějším a lepším.

Divadlo má několik velkých výhod. Není to uzavřený prostor, ale prostředí velmi pravdivě odrážející náš svět, naše touhy, zmarněné sny i lidská hrdinství. Porozumět světu divadla znamená daleko intenzivněji a pravdivěji vnímat skutečný život kolem nás.

Vyrostl jsem v lesích na Šumavě, Novohradských hor i kolem rybníků Třeboňska. Tento kraj, jeho tajemství, nepomíjivá krása přírody, ale i jeho historie, byla v řadě případů tím rozhodujícím důvodem, proč jsem se nepřestěhoval za lákavými pracovními i společenskými podmínkami. A tak jsem neměnil prostor, ale spíše sebe.

Divadlo však nebylo mým jediným světem. Začal jsem se setkávat se studenty gymnázií, přednášet na Jihočeské univerzitě, organizovat semináře, do kterých jsem přiváděl výrazné autority českého uměleckého a duchovního života. Našel jsem tak vedle divadla další prostor jak komunikovat s lidmi, zejména mladými.

Přestože jsem se na svou životní dráhu vydal jako umělec, většinu svého profesního času pracuji na manažerských postech. Sedm let jsem byl umělecký šéf činohry, dva roky intendant Jihočeského divadla a deset let ředitelem čtyřsouborového Jihočeského divadla. Všechna tato působení byla vedena vizemi jak zlepšit divadlo jako instituci, jak zlepšit jeho uměleckou úroveň a učinit tak z této největší kulturní instituce v jižních Čechách výrazné kulturní centrum. V posledních letech se tato vize úspěšně naplňuje a Jihočeské divadlo je vnímáno jako nepřehlédnutelná umělecká instituce v českém kulturním prostoru, ale také je srovnatelná s metropolitními divadly a obstojí i v mezinárodní konkurenci.

Za tímto projektem stojí spousta organizační práce, nových přístupů, manažerské odvahy a stálého sebevzdělávání. Nejen tyto vlastnosti, zkušenosti z organizování v prostoru kultury, ale i poznání z dlouhodobé spolupráce s mladými lidmi na Jihočeské univerzitě a několikaletá zkušenost z komunální politiky, spolu s pochopením pro podnikání, inovativní myšlení a s chutí pracovat pro společnost, to vše mohu nabídnout občanům obcí a měst Českobudějovicka a Třeboňska i jako senátor.