Projev na setkání královských přemyslovských měst

Narodil jsem se v roce 1956 v Českých Budějovicích. Jako dítě jsem neviděl v této věci žádnou výjimečnost až do roku 1965, kdy nám bylo vysvětlováno milovaným třídním Zimermanem, že slavíme 700 let od založení našeho města a že ho založil král. Král Přemysl Otakar II. Král železný a zlatý. Do té doby jsem o králích věděl jen z pohádek, že byli a že už nejsou. Snad i proto, že prezident Novotný v té době prohlásil, že v naší zemi socialismus jest dokonán. Ale od toho roku 1965 jsem se potkal s králem skutečným, nepohádkovým, mocným a slavným, který město založil možná podobně jako král David Jeruzalém. Začal jsem cítit pýchu, že žiji ve městě založeném králem. Poprosil jsem maminku, aby mi koupila mapu Českých Budějovic a představoval si, jak král Přemysl kreslí společně s rytířem Hirzem pravoúhlé ulice a vymýšlí opevnění. Od té doby pro mne mé rodné město stouplo obrovsky v ceně a byl jsem dětským srdcem na něj hrdý. Mnohokrát jsem chodil přes krásné budějovické náměstí, k němu přilehlými ulicemi, kolem kostelů a hradeb a říkal si: tady byl král Přemysl Otakar II. Toto je jeho dílo. A tato hrdost stoupala, jak se rozšiřovala moje vědomost o jeho životě a významu až k pochopení, že patřil k několika výjimečným vládcům – osobnostem v téměř dvanáctsetleté české státnosti, které vytvořily z naší země nedílnou součást evropských dějin. Osobností, které české země ukotvily do západní evropské kultury a civilizace.

Panovníci jako byl Přemysl Otakar II., překonávali náš historický handicap, že území pozdějšího českého knížectví a království se nikdy nedostalo do vnitřního prostoru Římské říše a tím i opožděně k přijetí křesťanství. Tento nedostatek vyrovnávali rozšířením svého území, které smazávalo kulturní rozdíly, otevírali prostor svého území kulturním vlivům, obchodu a vzdělání.

Přemyslem ovládaná říše sahala až k Jadranu, pod jeho ochranu patřila také některá severoitalská města (např. starořímská Akvilea nebo Pordenone). O jeho významu a velikosti svědčí i fakt, že je uváděn v Dantově nesmrtelném díle Božská komedie. O našem království se píše jako o „regno di Praga“.

Přemysla známe jako krále železného a zlatého. Ale je až udivující, že k jeho jménu není připojeno označení další, „král stavitel“. Zakládal nové hrady a kláštery. Zcela výjimečným počinem však bylo zakládání nových královských měst. Jde o evropsky unikátní fenomén sítě mnoha desítek měst, který zrychlil ekonomický a obecně civilizační rozvoj středověkého Českého království, ale dalších zemí střední Evropy.

Města, která tak intenzivně zakládal původně pro posílení země a své vlastní královské moci, přerostla během následujících staletí v samosprávná společenství. Právě města, která v dalším století začala připravovat vzepětí tvůrčího ducha renesance, připravila příchod nového společenského řádu a v závěru vývoje i demokracie. Odkaz Otakarových měst přežil dodnes. Musíme se mu obdivovat a neměli bychom této hřivny zanechané tímto panovníkem zapomenout.

Osobnost krále Přemysla Otakara II. nám však zanechala ještě jedno důležité dědictví. Možnost být hrdi na své předky, na jejich dílo, na jejich poselství. Být hrdi na zemi, se kterou jsme svázáni a za kterou neseme nyní my svou odpovědnost.

Setkáváme se v roce 2018. Vliv událostí ve dvacátém století a především čtyřicetileté násilné včlenění naší země do dusivého objetí sovětského impéria nás nutí, abychom ozřejmovali naši sounáležitost se západoevropskou civilizací. Obáváme se, že budeme opět z ní vyjmuti a bude nám vnucována kultura jiná, nám nevlastní. Jsem přesvědčený, že pochybnosti a strach nejsou na místě. Osobnosti, jakými byli sv. Václav, Přemysl Otakar II., Karel IV, Jiří z Poděbrad či Tomáš Garrigue Masaryk a Václav Havel, naše místo v evropském prostoru již dávno a jistě zakotvili. Je na nás, abychom s hrdostí a sebevědomím v jejich díle s péčí a láskou pokračovali a jejich dílo s odvahou hájili.

I proto, aby mohl nějaký další malý kluk chodit s hrdě vztyčenou hlavou našimi přemyslovskými městy a nepřipadal si vůbec malý.

(Arcibiskupský palác v Praze, 1. června 2018)