Šedesát let otáčivého hlediště v Českém Krumlově

V pátek 6. června 1958 se poprvé otočilo tehdy malé otáčivé hlediště v zahradě českokrumlovského zámku. Začal tak podivuhodný příběh originálního a ojedinělého divadla.

Uvádění divadelních představení ve volné přírodě je ve své podstatě návrat k principům divadla starého Řecka a snad ještě před něj. V divadle starého Řecka se dostáváme do „kosmického“ prostoru, který vytváří základní prvky života vůbec a tedy i lidské existence. Divadlo v přírodě se za určitých okolností stává „skutečností“, protože daleko snáze lze docílit dojmu splynutí prostoru, kde se odehrává divadelní příběh, s reálným prostorem diváka. Divák je daleko více součástí procesu tvoření. Příroda sama o sobě svou obrovskou silou inspiruje a podporuje emocionální vnímání.

Otáčivé hlediště je vlastně spojením mechanického elementu a imaginace v přírodním prostoru. Samotný princip je znám řadu století. Točnu použil poprvé Leonardo da Vinci při milánské slavnosti na počest Isabelly Aragonské.

V českých zemích byl významným představitelem tohoto úsilí scénograf a divadelní architekt Joan Brehms, autor řady řešení divadelního prostoru jako celku, který dal v roce 1958 vzniknout otáčivému hledišti v barokní zahradě českokrumlovského zámku. Brehms celý život vytrvale usiloval o překonání omezujícího kukátkového divadla, o přiblížení se k novému jednotnému prostoru, o překonání rozděleného prostoru a vztahu tak, aby odpovídal našemu dnešnímu vícedimenzionálnímu vidění, slyšení a chápání života.

Výjimečnost romantického anglického parku s barokním zámečkem nabízí využití pro realistické kulisy či scénografické prvky, které vytvářejí a podporují konkrétní prostředí pro divadelní situaci. Anebo se nabízí možnost inscenovat dramatický text s průjezdy celým prostorem a permanentním „filmovým rozhýbáním“ scénického prostoru, což v uzavřené divadelní budově není téměř možné. Je ale také velikou výzvou pro samotné umělce na scéně, kteří zde, ve světle reflektorů, tvoří vlastním slovem, zpěvem či pohybem pod nekonečným nebem. Vyžaduje to však jinou hlasovou techniku, jiný pohyb a mnohdy i jinou fyzickou kondici.

Přírodní jeviště, do kterého je zasazeno otáčivé hlediště, je pro tvůrce výzvou k pokoře. Zasazení příběhu na opravdovou zemi, do opravdové přírody a pod skutečné noční nebe, umožňuje silný imaginativní prožitek, jehož důsledkem je uvědomění si sounáležitosti s přírodou, s jejími tvořivými silami, s posvátností Kosmu. Divák si odnáší silný citový zážitek z poznání, které je v umělém prostoru divadla, ale vlastně i v celém současném městském způsobu života potlačen a pozapomenut.

Je velmi zvláštní, ale i příznačné, že mluvíme-li o tomto divadle v přírodě, používáme slova z oblasti emotivní, citové. Skutečně, za desítky let existence hraní před otáčivým hledištěm se ukázalo, že filosoficky laděné hry, postavené především na racionalitě a logice slova, dominantní prostor noční přírody lehce nepřijímá a takový příběh mnohdy zůstává „viset“ v jakémsi vzduchoprázdnu. Stejně tak scénografie, která nerespektuje danost reálných stromů, chvění listů, atmosféru zataženého nebo hvězdného nebe, působí banálně až nepatřičně. Dramaturgie přinášející témata lyrická či lyricko-dramatická, může tvůrce přivést k doteku tajemství přítomné přírody. Komedie je komerčně vděčná volba, ale většinou zůstává před prahem tohoto tajemství.

Hledáme-li odpověď na mnohdy diskutovanou otázku, zda jsou divadelní představení na otáčivém hledišti, těšící se velikému diváckému zájmu, akcí především komerční, nebo jedná-li se i o umělecký proces a umělecké dílo, pak se dostáváme k tomuto rozcestí volby. Pokud tvůrci přistupují s pokorou k prostoru konkrétní přírody a neznásilňují ji, pokud ji respektuje autor díla, scénograf, režisér, skladatel hudby. Když pochopí, že mohou v souznění s prostorem konkrétní přírody příběh dotvářet, ale nikoli přetvářet. A když rozpoznají různé vlnové délky energií génia loci, pak je možné se potkat s velmi emotivně silným uměleckým dílem. Chrám přírody i divadelní umění zde mohou být v jednotě.

Ale je velmi lákavé jít snadnou cestou líbivosti a přitažlivé komerce a tajemství přírodního prostoru potlačit a následně tak i zapomenout na výjimečné umělecké možnosti, které nabízí fenomén tohoto divadla.

Otáčivé hlediště Joana Brehmse v zámecké zahradě v Českém Krumlově je významný a ojedinělým reprezentantem přírodního divadla s originálním řešením scénického prostoru. Princip otáčivého hlediště zasazeného do staletého anglického parku je velikou předností, kterou nedisponují ani velmi slavné open air scény /jezerní jeviště v Bregenz, Aréna ve Veróně, římské lomy u Neziderského jezera či středomořské řecké amfiteátry/.

Samotný fenomén otáčivého hlediště nebyl posledním výrazným pokusem Joana Brehmse jak řešit „divadelní prostor jako prostor nedělitelný s možností velké proměnlivosti a variabilnosti v průběhu představení“. Usazením otáčivého hlediště do přírody s otevřeným nebem se stalo ve vertikále součástí nekonečné dimenze. Tato úžasná možnost si ale vybrala i svou daň. Joan Brehms si jistě uvědomoval důležitý handicap otáčivého hlediště v plenéru. Ztratil se totiž intimní prostor. Neboť také interiérový výjev či intimní situace tu musí být zasazeny do přírody, kde jsou konfrontovány s reálnými rozměry stromů i výškou nebe a ztrácejí tak velkou část křehké intimity. To provokovalo Brehmse k dalšímu hledání.

Vrcholem Brehmsovy snahy je vytvoření projektu polydimenzionálního divadelního zařízení, který spojuje jak princip otáčivého hlediště ve volné přírodě, tak i intimitu uzavřeného divadelního prostoru. Otočením vnitřní části hlediště proti vnější vzniká malý, intimní prostor uprostřed, který je vlastně opakem plenérového prostoru. Model polydimenzionálního hlediště byl dalším krokem Joana Brehmse jak využít scénický prostor plenérového divadla a zároveň řešit jeden ze zásadních nedostatků, které plenérové divadlo nabízí.

Brehmsův projekt polydimenzionálního divadla jen dotvrzuje, že v osobě divadelního architekta a scénografa Joana Brehmse mělo české divadlo unikátní možnost potkávat se s významnou osobností evropského rozměru. Jeho celoživotního sepětí s Jihočeským divadlem je významnou součástí historie tohoto divadla, ale i velikým závazkem pro současné umělce, aby fenomén otáčivého hlediště užívali nejen pro svou diváckou a ekonomickou atraktivitu, ale především jako naprosto ojedinělou příležitost k umělecké tvorbě. K hledání silné umělecké výpovědi skrze slovo, zpěv, hudbu a pohyb. Je i závazkem pro politiky a vlastně celou veřejnost, aby fenomén otáčivého hlediště v jižních Čechách nezanikl, ať už z důvodů finančních, i z prostého důvodu, že toho, co máme doma, si vážíme mnohem méně než toho, co vlastní v daleké cizině. Je třeba si neustále připomínat tento závazek a odkaz výjimečného umělce, jakým byl Joan Brehms. Ale také odkaz mnoha herců, zpěváků, hudebníků, tanečníků, režisérů a výtvarníků, kteří stvořili tisíce nádherných představení pod nekonečným letním nebem.

Jiří Šesták, bývalý ředitel Jihočeského divadla,
místopředseda Senátu Parlamentu České republiky