Reakce na otevřený dopis Petra Maroše (Deník, 7. března)

Vážený pane Maroši,
dovolte, abych reagoval na Váš otevřený dopis, kterým nesouhlasíte se žalobou na bývalého prezidenta Václava Klause. Vysvětlení, proč jsem se k ústavní žalobě připojil, jsem podal při projednávání této věci v senátu a každý je najde na webových stránkách www.jirisestak.cz (odkaz).
Můžeme přínos Václava Klause jako premiéra i jako prezidenta hodnotit z několika pohledů – ve vztahu k zahraničí či dovnitř naší společnosti. A možná bychom se i my dva v některých věcech shodli. Já se ale (patrně na rozdíl od ODS, kterou reprezentujete) domnívám, že Václav Klaus je za současný neutěšený stav naší společnosti zodpovědnější daleko více, než byste připustil Vy.
Ale o to nyní nejde. Jde především o to, že žijeme v parlamentní republice, v níž je prezident první mezi rovnými. Nestojí nad žádným ze zákonů této země, nota bene nad Ústavou. Český prezident jednoduše nesmí nerespektovat rozhodnutí soudu, nesmí nerespektovat rozhodnutí parlamentu. O tom, že tak Václav Klaus činil, mluví jednotlivé body obžaloby.
Prezident využil své ústavní právo amnestie a já jsem přesvědčen, že ho překročil. Upřel tisícům svých spoluobčanů jejich ústavní práva na spravedlnost. Udělal to vědomě a několikrát zopakoval, že by tak učinil znovu a v tomtéž rozsahu. Říká to bez ohledu na svou prezidentskou přísahu. Říká to bez ohledu na to, že poškozuje jméno tohoto státu a ztrácí úctu jeho občanů a okolního světa. Říká to bez ohledu na to, že obětem zločinů je tak opět ublíženo. A za to se zase stydím já. Stydím se za to, s jakou nepokorou, povýšeností a nepochopením celé situace Václav Klaus obhajuje své novoroční rozhodnutí.
Připojením k žalobě za velezradu jsem se zastal ústavního pořádku České republiky a dodržování jejích zákonů. Pokud to nazýváte populismem, jsem populistou. Využil jsem svého ústavního práva a zastal se obyčejných lidí a jejich potlačených práv. Jestli jsem proto podle Vás komediant, budu jím s hrdostí i nadále.
Možná Vám můj soucit s osudy lidí, kteří roky a roky (marně) doufali ve spravedlnost, přijde hodný opovržení. Možná se za mou vnitřní odpovědnost a výraznou formu protestu stydíte. Pro mne osobně je ale daleko důležitější, že oběti amnestie vědí, že aspoň některým politikům nejsou lhostejní. Pro mne je daleko důležitější, aby se za mne nemusel stydět můj poctivý táta.
A to, vážený pane Maroši, není otázka pravicovosti nebo levicovosti. To je otázka obyčejné slušnosti či neslušnosti.

O čem jednal Senát – díl 7.

Zasedání Senátu bylo zahájeno v pondělí 4. března 2013. Předmětem sedmé schůze senátorek a senátorů bylo projednání podání ústavní žaloby na prezidenta republiky, které bylo v souladu s jednacím řádem Senátu neveřejné.
zdroj: www.senat.cz

Projev na zasedání Senátu k žalobě na prezidenta republiky

Vážený pane předsedo, velevážený senáte.
Bez ohledu na délku působení jednotlivých členů senátu, bez ohledu na naše životní a politické zkušenosti, v situaci, kdy se na půdě parlamentu jedná o žalobě na prezidenta republiky, se všichni nalézáme poprvé.  Žaloba na prezidenta republiky je velmi závažný akt a jsem přesvědčen, že nikdo z nás k němu nepřistupuje lehkomyslně, bez toho, aby si hluboce rozmyslel své rozhodnutí. Jsem o tom přesvědčen o to více, že se jedná o žalobu pro velezradu.
Právě ono slovo, velezrada, však celému rozhodování dodává hluboký emocionální náboj a v důsledku toho odvádí naši pozornost od racionální rozvahy. Slovo velezrada s sebou nese mimořádně silnou konotaci velké viny vyvolávající nutnost odsouzení dotyčné osoby. Význam tohoto slova je tak hluboce emocionální, že jej v souvislosti s úřadem prezidenta republiky, až na extrémně vyhrocené případy, vlastně nelze téměř použít. Zdá se, že tvůrci české ústavy v tomto případě nedostatečně postihli běžný život.
Na jedné straně z nositele prezidentského úřadu velkoryse a neprozíravě sňali téměř všechnu odpovědnost, na straně druhé jej učinili odpovědným pouze za naprosto extrémní provinění. Zřejmě předpokládali, že prezidentem se může stát jen výjimečně silná osobnost, vyzrálá nejen svou odborností, ale především svou mravní integritou, svou lidskostí. Jakoby nepočítali s reálnou možností, že do prezidentského křesla neusedne nejlepší z nejlepších, ale i člověk s běžnými lidskými chybami, který podlehne opojení z moci, vlastní ješitnosti či účelovému chování upřednostňujícímu vlastní zájmy nad imperativem spravedlnosti, obecného blaha a mravnosti.
My se dnes kvůli tomuto nedomyšlení, za které můžeme autory naší ústavy opravdu jen těžko kritizovat, ocitáme v pasti. Cítíme veliké napětí mezi slovem velezrada a věcným obsahem činů, na které je třeba reagovat jasným odmítnutím či je alespoň podrobit přezkoumání jejich legitimity. Toto napětí pochopitelně vyvolává emocionální diskuse, pochybnosti a neporozumění.
Nezbývá, než toto slovo odtabuizovat a vyhnout se tak jistému iracionálnímu ochromení věcně uvažovat i konat. Je třeba toto slovo překročit a možná následně z ústavy vypustit a nahradit věcným výčtem skutků a chování, kterých se prezident nemá dopouštět.
Osobně jsem měl také veliký problém připojit se k žalobě, o které dnes jednáme. To, co nakonec rozhodlo, co překonalo překážku danou slovem velezrada, bylo prohlášení pana prezidenta v den, kdy právě zde probíhalo veřejné slyšení k lednové amnestii. Prohlášení, že by amnestii vyhlásil opět a v témže rozsahu. To velmi posílilo mou obavu, že novoroční amnestie nebyla aktem milosrdenství a odpuštění, ale aktem ukrývajícím ještě další důvody. Nebyla využitím práva prezidenta, ale jeho zneužitím.
Pan prezident tato slova vyřkl již s vědomím toho, kolika tisícům obětí trestných činů svým rozhodnutím odepřel jejich ústavní právo na spravedlivý proces a tedy i možnost domoci se případné náhrady. Řekl to s vědomím toho, že amnestie v tomto rozsahu otřásla důvěrou a respektem občanů v právo a spravedlnost a přispěla tak k další devastaci právního vědomí. Řekl to přesto, že věděl, že amnestii v tomto rozsahu a s těmito důsledky neschvaluje 80% jeho spoluobčanů. Řekl to vědomě a co je horší – bez soucitu.
Prezidentem má být člověk mimo jiné i pokorný a lidský. V tomto případě však prezident Václav Klaus, místo aby s oběťmi amnestie soucítil, se jim vlastně vysmál. Proto je naší povinností se těchto lidí zastat. Je ale také naší povinností zastat se i mnoha desítek policistů, státních zástupců a soudců, kteří se v době, kdy je otřesena obecná důvěra ve spravedlnost a dovolání se práva, poctivě snažili tuto důvěru obnovovat a vracet do občanského prostoru. I jejich snaha byla především abolicí znehodnocena a pocit smysluplnosti jejich práce vytlačen pocitem marnosti.
Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři. Nemám důvod se Václavu Klausovi mstít, ani nemám žádné postranní politické motivy. A ani chvíle odcházení pana prezidenta nepodporuje mou odvahu toto vyslovit. Čas a způsob provedení této amnestie si pan prezident vybral sám. Jsem přesvědčen, že je naší povinností umožnit přezkoumání ústavnosti takového chování a zabývat se možným porušení slibu, který pan prezident složil právě do rukou Parlamentu.
Zde nejde o slovo velezrada, jde o daleko více. Jde o vědomí nás všech, má-li být respekt a úcta k naší zemi jako právnímu státu posílena, či oslabena. Jde o kulturu právního vědomí i jednání nás všech, včetně prvního muže naší republiky. Toho stávajícího, i těch příštích.
Vážený pane předsedo, velevážený senáte, děkuji Vám za pozornost.