Co kostnická hranice znamená pro nás dnes

150519_sympozium-husNejsem historik ani učitel dějepisu a k osobnosti Jana Husa se mohu vyjadřovat pouze jako laik, jehož životním místem je mezisvět mezi veřejnou službou a veřejným kreativním prostorem. Je to ale mezisvět poskytující mi svobodu vnímání a nezatíženého přemítání. Touto, do jisté míry omluvou, mi dovolte, abych se dnes při této významné příležitosti konference o Janu Husovi připojil svým laickým pohledem.
Jedním z mých nejoblíbenějších zahraničních měst je Řím. Jezdím tam každý rok už po mnoho let, snažím se bydlet pokaždé jinde a poznávat toto věčné město. Před necelým měsícem jsem tam strávil týden. Bydlel jsem v sousedství Piazza Navona. Několikrát jsem šel přes blízké Campo de’ Fiori, “pole květin”. Mám toto místo rád. Proměňuje se během dne doslova před očima. Nejkrásnější je dopoledne, kdy je zaplaveno tak pestrými květinami, že náměstí zahltí požárem barev.
Mám toto náměstí rád – a přesto, kdykoli do něj vstoupím, cítím jakýsi svíravý pocit úzkosti i smutku. Uprostřed té přepestrosti květů, odpoledních odpadků a krabic či večerní vůně špaget a vína stojí bronzová postava zahalená středověkou kápí. Giordano Bruno. Stojí na místě, kde byl roku 1600 pro své přesvědčení upálen. Jeho pravda se stala pravdou nás všech, jeho utrpení se stalo osudem nemnohým lidem, kteří měli odvahu pro svou pravdu i obětovat život.
Na podstavci pod sochou Giordana Bruna je několik z těchto statečných mužů vyobrazeno na osmi medailonech. Jsou to muži, kteří ve své době otřásali monolitičností světa ve jménu práva na své vidění pravdy, práva na poznání, ve jménu respektování dialogu. Stali se symboly nezkamenění lidského ducha. Mezi nimi je i náš Jan Hus. I když jsem byl v Římě vzdálen české krajině na dvanáct set kilometrů, vytanula mi na tomto místě otázka, kterou na konci 19. století položil Tomáš Garrigue Masaryk ve své eseji o Janu Husovi: “Co kostnická hranice znamená pro nás dnes?” a dodává: “Neboť ta hranice není ještě rozmetána.”
Masaryk vnímal až bolestně, že ani téměř po pěti stech letech se česká společnost nevypořádala s osudem i odkazem Jana Husa. A jak jsme na tom nyní, o sto let později? Možná, že v odborné veřejnosti i přes čtyřicetileté komunistické zatemňování naší historie lépe, ale co znamená Jan Hus pro naši společnost? Co jako běžní občané víme o jeho výjimečném daru, příspěvku českého ducha západní civilizaci v podobě české reformace? Obávám se, že naše znalosti – a nejen v této věci – jsou jak v šeru rozhozené části puzzle, na kterých jen toulavý paprsek odhaluje torza historických událostí a duchovních struktur.
A tak i já vlastně jen tuším, že osobnosti z podstavce Giordana Bruna – John Wicklef, Jan Hus, ale i Michael Servetus či Tommaso Campanella – zřejmě oživovaly, ať vědomě či nevědomě, ozvěny řecké demokratické polis, ale i i ozvěny prvotních křesťanských církví s imperativem lásky, víry a naděje. Toto snažení o nápravu ale nebylo pouhým blouzněním toulajících se chiliastů, ale vyrostlo z univerzitních prostředí. Bylo to hledání nejen náboženské, ale i filosofické.
A česká reformace byla jedním z velkých a nových duchovních impulsů středověku, kterými Evropa znovuobjevovala duchovní dialog a pluralitu vidění světa. Tato reformace pomáhala i přes mnohé lidské a hmotné oběti otvírat budoucím věkům cestu k duchovní obrodě, ke svobodě lidského ducha a v důsledcích s přispěním dalších hořících obětí na různých “náměstích květů” i k zásadnímu významu vědy, umělecké svobody a nakonec i k znovunalezení zapomenutých ideálů demokracie.
Toto se mohu domnívat, ale jistě vím, že s Husovým odkazem jsme nenaložili a nenakládáme jako se vzácným dědictvím. Nejsme národem pravdy. Pravdu moc nehledáme, moc se jí neučíme, asi jí ani moc nemilujeme, mnohdy ji neříkáme a ani ji mnoho nebráníme. Přesto odkaz Mistra Jana Husa máme v sobě v nejrůznějších podobách. Jen mít odvahu a pokoru mužů z podstavce Giordana Bruna jej naplňovat… Učit se od nich svobodě svědomí, protože ta nám chybí nejen v životě náboženském, ale i v životě občanském.
A tak nás tragické okamžiky v našich dějinách potkávaly nikoli proto, že jsme dědictví české reformace přejali plně, ale naopak že jsme je pěstovali velmi málo. I přesto, že první prezident osamostatnělého českého národa Masaryk viděl možnost obrození i budoucnost české společnosti v duchu reformace a rozvíjení odkazu Jana Husa. Upozorňoval nás, že společnost není určena pouze občanskými ctnostmi, ale i otázkou mravní, tedy náboženskou. A že bez jednoho není druhé.
I na jeho slova jsme jaksi zapomněli. Zřejmě to není jen daň za náš historický omyl komunistického experimentu a jeho Biafry ducha normalizačních let. Zřejmě náš problém sahá hlouběji skrze staletí, někam před Bílou horu. Mám pocit, nikoli laický, ale bytostně občanský, že byť jsme znovu dosáhli samostatnosti, ztratili jsme se v dějinném čase. Nesešli jsme z cesty, spíše jako by nám vlastní duchovní cesta zarostla. Vlastně žijeme nyní v duchovní krajině ne nepodobné českému pohraničí. Z minulých životů zůstaly jen jejich fragmenty. Stali jsme se vězni v matérii všedního dne. Zajímá nás, aby to, co zasadíme, vzrostlo a bylo sklizeno pouze v našem životě. A tak se nemůžeme divit, že nám chybí společná idea, duchovní program české společnosti, kterým bychom poměřovali jak naše konání dnes, tak i úkoly pro další generace.
Abychom svou cestu opět nalezli, musíme žít v poznání i přesvědčení, že jsme součástí západní civilizace. Že naše tělo i krev je katolicismus i protestantismus, ale i osvícenectví. Jan Hus a česká reformace je však naším srdcem. Naším osobitým příspěvkem západní civilizaci. Masaryk řekl: “Abychom uskutečnili naši ideu českou, rozmetati musíme hranici kostnickou, hranici předsudků a nelásky.”
Jak aktuálně nám zní tato výzva v době masové imigrace do Evropy… V době, kdy se denně stovky lidí prchající před válkou a hladem ve svých domovech dovolávají soucitu svých šťastnějších lidských bratří a sester, narozených, snad náhodně, na šťastnějším místě planety.
Je to výzva, kterou však velká část české veřejnosti, potomků Husových, nechce slyšet. Reformace byla mimo jiné i výzvou k očistě srdcí zarostlých srstí, řečeno slovy krále Šalomouna. Husova smrt byla obětí za pravdu a lidství.
Brzy si budeme připomínat šest set let od tragické události na břehu Bodamského jezera. Měli bychom si však daleko více než způsob Husovy smrti připomínat především jeho život. Samotná připomínka Husovy oběti bude pouhou dějinnou událostí, pokud ji nebudeme nést i v našich srdcích. Protože jinak hořícím hranicím v Kostnici, na Campo de’ Fiori či jinde ve světě, nebude konec.
(Příspěvek pro sympozium “M. Jan Hus – svědek křesťanské víry pro naši dobu”, České Budějovice, 19. 5. 2015.)