Pročínské prohlášení je v rozporu s koncepcí zahraniční politiky

Senátoři schválili usnesení, kterým se vymezili proti nedávnému pročínskému prohlášení čtyř nejvyšších ústavních činitelů. Vláda by podle senátorů měla své zahraničně-politické postoje koordinovat s parlamentem a dodržovat vlastní Koncepci zahraniční politiky, která jako jeden ze svých globálních cílů definuje „lidskou důstojnost včetně lidských práv“.
Zahraniční politika České republiky ve vztahu k Čínské lidové republice se stala prvním bodem dnešního jednání Senátu. Zařazení bodu navrhl senátorský klub Starostů a nezávislých (STAN). Důvodem bylo nedávné Společné prohlášení čtyř nejvyšších ústavních činitelů, které reagovalo na setkání ministra kultury Daniela Hermana s dalajlamou.
Místopředseda Senátu Jiří Šesták za klub STAN se dotázal ministra zahraničních věcí Lubomíra Zaorálka, kdo tzv. prohlášení čtyř inicioval a v čem byla situace související s návštěvou dalajlamy tak výjimečná, že si vyžádala vznik společného textu prezidenta republiky, předsedů obou parlamentních komor a předsedy vlády.
„Vlastně banální schůzka člena vlády se světově známým duchovním na půdě ministerstva kultury vyvolala reakci čtyř nejvyšších ústavních činitelů, kterou bychom asi marně hledali v polistopadovém období naší republiky. A právě tato neadekvátnost, včetně značně servilního upozornění, že nejvyšší ústavní činitelé se neztotožňují s jednáním vládního kolegy, je něco, co znepokojilo velkou část české společnosti. Jsem rozhodně zastáncem toho, abychom respektovali země jiné, s jinou kulturou, s jinou hierarchií hodnot. Ale i tyto země musí respektovat naše hodnoty, naše vidění světa a principy, podle kterých spravujeme naši zemi a ve kterých vidíme naši budoucnost. A to nejen v budování případných kulturních a obchodních kontaktů, ale především zde na našem území, kde jsme my vlastními pány,“ uvedl Jiří Šesták.
Senátoři klubu STAN připomněli stále platné usnesení Senátu z roku 1998, kterým horní komora „v úsilí o rozvíjení přátelských a nekonfliktních vztahů s ČLR“ vyzvala českou vládu, aby „při dvojstranných jednáních s představiteli ČLR a při mezinárodních jednáních požadovala propuštění politických vězňů a vězňů svědomí v ČLR a respektování mezinárodně uznávaných zásad, týkajících se lidských práv.“ Senát tehdy současně pověřil „všechny své představitele, aby při mezinárodních jednáních aktivně vystupovali na obranu lidských práv obyvatel Číny a Tibetu.“
Po více než 3,5hodinové rozpravě se nakonec senátorům STAN, KDU-ČSL a ODS s pomocí nezařazených senátorů podařilo prosadit usnesení, kterým Senát jednak potvrdil svůj dlouhodobý důraz na euroatlantické směřování české zahraniční politiky a současně vyzval vládu, aby respektovala vlastní Koncepci zahraniční politiky z července 2015, která jako jeden ze svých globálních cílů definuje „lidskou důstojnost včetně lidských práv“. Vláda by podle schváleného usnesení zároveň měla dodržovat své programové prohlášení z února 2014, v němž se zavázala koordinovat zahraničně-politické postoje České republiky ve spolupráci s celým parlamentem.

Senátoři za STAN nepodpoří znovuzvolení Štěcha předsedou Senátu

Senátorské kluby KDU-ČSL a Starostů nebudou hlasovat pro znovuzvolení Milana Štěcha (ČSSD) předsedou Senátu. Důvodem je prohlášení ústavních činitelů o respektu k Číně, které Štěch podpořil. Oba kluby mají v horní komoře dohromady 27 z 81 senátorů, tedy přesně třetinu ze všech členů. „Přestože ctíme právo nejpočetnějšího senátorského klubu ČSSD navrhnout předsedu Senátu, v případě, že sociální demokraté navrhnou Milana Štěcha, senátoři klubu Starostů a nezávislých pro něj nebudou a nemohou hlasovat,“ řekl předseda klubu Jan Horník.
Celý článek si můžete přečíst na webu České televize.

Zákonodárci STAN žádají projednat v Senátu pročínské prohlášení

Senátoři STAN požadují, aby horní komora projednala kritizované pročínské prohlášení čtyř nejvyšších ústavních činitelů, které vzniklo v reakci na schůzky některých českých politiků s dalajlámou. Podle nich žádný ze signatářů neobjasnil důvody k napsání takového prohlášení. Předseda senátorského klubu Starostové a nezávislí (STAN) Jan Horník, který o požadavku informoval, uvedl, že předseda Senátu Milan Štěch (ČSSD) je připravený svolat takovou schůzi při dodržení zákonných podmínek.

Celý článek si můžete přečíst na webu iDNES.cz. Znění otevřeného dopisu předsedovi Senátu Milanu Štěchovi najdete zde.

STAN navrhne Jiřího Šestáka na místopředsedu Senátu

Hnutí Starostové a nezávislí (STAN) navrhne na místopředsedu Senátu jihočeského senátora Jiřího Šestáka. Po dnešním jednání celostátního výboru hnutí to řekl jeho první místopředseda Vít Rakušan. Senátorský klub Starostové a nezávislí se díky úspěchu v letošních volbách stal třetím nejsilnějším klubem v horní komoře parlamentu.
„Je to člověk, který se svému senátorskému mandátu dlouhodobě věnuje na maximum. Není starostou či podobným funkcionářem někde v samosprávě. Tedy je připraven veškerý svůj čas řádně věnovat funkci místopředsedy horní komory,” řekl o Šestákovi místopředseda STAN Vít Rakušan.
„Vážím si důvěry Starostů a nezávislých, kteří mne nominovali na pozici místopředsedy Senátu. Rád bych v ní navázal na mé dosavadní zkušenosti ze senátní komise pro ústavu. Před své kolegy předstoupím s nominačním programem, který se bude opírat o čtyři základní body. Za prvé je důležité projasnit u veřejnosti poněkud matný obraz horní komory. Je třeba, aby všechny senátorky a senátoři ve svých obvodech pravidelně a srozumitelně vysvětlovali nezastupitelnou funkci senátu v českém ústavním pořádku. Za druhé bych se chtěl pokusit nalézt cestu jak zvýšit volební účast způsobem, který odpovídá možnostem 21. století. Senát by dále měl zřetelněji než doposud podporovat aktivní proevropské směřování České republiky. A protože jsem mezi senátorkami a senátory jediným zástupcem kulturní sféry, chtěl bych v neposlední řadě přispět k lepšímu postavení kultury v české společnosti,“ uvedl Jiří Šesták.
 

ČRo: Česká společnost stále nepotrestanými zločiny trpí, říká senátor Šesták

Trestní oznámení za vraždy na hranicích. Kdo a jak se má za úmrtí omluvit? A proč bylo trestní oznámení podáno v srpnu 2016? „Vnímám to osobně jako občan i jako senátor jako problém nevyřešený a problém, který nás zatěžuje. Nedokázali jsme se postavit té tragické skutečnosti, že jak čeští občané, tak občané jiných národností byli vražděni na hranicích,“ říká Jiří Šesták.
Celý záznam vysílání Českého rozhlasu najdete na webu rozhlas.cz.

Senát odmítl návrh STAN, úředníkům zůstane jejich beztrestnost

Senát dnes zamítl návrh senátorů z klubu Starostové a nezávislí, kteří chtěli zavést odpovědnost státních úředníků za způsobenou škodu. Bude nadále na libovůli státu, zda škodu vymáhat po chybujícím úředníkovi bude, nebo ne.
“Chtěli jsme jednoznačnou odpovědnost úředníků, státních zástupců a dalších představitelů státní moci za jimi způsobené škody. Mělo jít o jednoduchou, ale významnou změnu: aby stát škodu vymáhat musel,” vysvětluje předseda senátorského klubu STAN Jan Horník, který nechápe argument odpůrců předloženého návrhu, že věc má předložit vláda svým návrhem. “Vždyť vláda ve Sněmovně prokazuje už více než dva roky, že je nečinná. Kolegové senátoři jen hledali hloupé alibi, jak nadále umožnit úředníkům být neodpovědní,“ dodává Horník.
Proti se ale postavil nejsilnější klub v Senátu – sociální demokraté, kterým pomohla část senátorů za ODS a klub SPO, KSČM a Severočech.
“Je paradoxní, že návrh STAN odmítl Senát ve stejný den, kdy navrhl naopak zpřísnit trestní odpovědnost firem. Naproti tomu úředníci zůstanou fakticky beztrestní,” upozorňuje místopředseda STAN a europoslanec Stanislav Polčák. Ten se také podivil, že nikomu ze Senátu nevadilo, že povinnost vymáhat škodu mají stanoveny obce a kraje. Pro stát však zákon skýtá prvky libovůle. “Takový přístup je nerovný, libovolný. Senát nesplnil očekávání plnit roli garanta rovných práv,“ říká Polčák.
STAN upozorňuje, že nyní stát vymáhat škodu pouze může – ale činí tak jen v naprostém minimu případů.
160420_odpovednost-uredniku

Vysvětlete, koho ohrožovali. Senátoři se kvůli zásahu policie na Hradě obrátí na Ústavní soud

Senátoři KDU-ČSL a Starostů a nezávislých se chystají podat ústavní stížnost proti postupu policie při demonstraci během návštěvy čínského prezidenta v Praze. Zaměřit se chtějí na to, že policisté podle zákona o pozemních komunikacích musejí zdůvodnit uzavření ulice, což dosud neudělali. „Chtěli bychom formou stížnosti k Ústavnímu soudu dosáhnout změny zákona, aby byly důvody, pro které je možné komunikaci uzavřít, přesně formulované,“ řekl senátor Starostů a nezávislých Jiří Šesták.

Celý příspěvek si přečtěte na webu aktuálně.cz.

 

Senátorský klub STAN: Chceme odpovědnost úředníků za jejich chyby

Senátoři zvolení za Starosty a nezávislé předložili parlamentu změnu zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné funkce. “Změna je jednoduchá, ale ve svém dopadu velmi podstatná: zatímco nyní stát po úřednících nebo politicích ve výkonné funkci škodu, kterou způsobili, vymáhat může, napříště by to byla jeho povinnost,” vysvětluje navrhovanou změnu předseda senátorského klubu Jan Horník.

Změna by se dotkla státních úředníků, policistů, ale také třeba státních zástupců nebo soudců. “Není možné, aby určitá skupina lidí, např. vysokých úředníků, zůstala beztrestná a nedotknutelná,” doplňuje Jan Horník. Pod návrhem novely zákona jsou podepsáni všichni senátoři klubu Starostové a nezávislí.

“Věříme v rozum Senátu, že si uvědomí, že pro samosprávy už povinnost vymáhat po úřednících škodu platí a že stát by neměl mít výjimku. Je to naše dlouhodobé téma a budeme se o to pokoušet  znovu a znovu,” uzavírá europoslanec za STAN a předseda Sdružení místních samospráv Stanislav Polčák. Závěrem podotýká, že ministerstvo spravedlnosti podle dostupných údajů uplatňuje náhradu škody pouze ve 4 procentech případů. “Vyplývá z toho, že konečným poškozeným je jedině daňový poplatník,” uzavírá Polčák.

 160420_odpovednost-uredniku

Sněm Starostů a nezávislých: Projev k vnější bezpečnostní situaci

Dámy a pánové, členové a příznivci hnutí STAN,

historicky se hnutí Starostů a nezávislých převážně soustředí na témata, která jsou průsečíky komunálních potřeb, a řešení blízká komunální politice. Toto hnutí nebylo dosud vnímáno jako výrazný samostatný politický subjekt v celostátní politice. Už proto, že na celostátní úrovni mnohdy vystupuje s dalším politickým subjektem – TOP 09. Je tedy vcelku logické, že STAN se zatím nevyjadřoval k řadě celostátních témat. Při stále jasněji formulované vůli se emancipovat je ale nejvyšší čas sestavit týmy, které by se hlouběji a systémově zabývaly kulturou, školstvím, ale také zahraniční politikou, vnitřní bezpečností či obranou. Vlastně je otázkou dne, zda-li by neměl STAN vytvářet základní pilíře stínové vlády, jestliže to se svými ambicemi myslí vážně.

Přestože jsem celý svůj profesní život strávil v oblasti kultury, chtěl bych se v následujících chvílích věnovat oblasti bezpečnosti naší společnosti, vnějšímu ohrožení a z toho plynoucích povinností nás všech, kdo nesou nesejmutelnou politickou zodpovědnost. Nečiním tak proto, že bych si myslel, že lidé z oblasti kultury mají odborně blízko k oblasti bezpečnosti a obrany, ale z důvodu, že kultura a umění jsou životně závislé na svobodě slova a myšlení, na svobodné a vzdělané společnosti.

Většina naší společnosti se cítí ohrožena. A to nejen aktuálními projevy skupinového terorismu, který bez slitování vraždí nevinné lidi, ale i agresivním bývalým mocenským hegemonem, který porušuje mezinárodní smlouvy, obsazuje cizí území a nepokrytě, bez studu okolnímu světu lže. A stejně bez studu prohlašuje, že svoboda zemí, patřících zlomek času jejich historie do sféry jeho vlivu, je pro něj nepřijatelná. Většina naší společnosti se cítí proto ohrožena Ruskem, ale i skupinovým terorismem právem.

Dříve než si však položíme otázku, jak se zachovat, musíme si zodpovědět otázku zásadnější. A to – kam vlastně patříme? V jakém civilizačním a kulturním prostoru jsme ukotveni? Odpověď je veledůležitá, protože musíme vědět, co máme bránit, s kým a před kým. Nejistota v části české společnosti a neochota si toto definovat je tragickým důsledkem čtyřiceti let vlády komunismu, pod dohledem Sovětského  svazu, který nám velkou měrou  před sedmdesáti lety pomohl vrátit svobodu, ale následně fatálně poničil naši demokratickou budoucnost, naši kulturu a naši duši. Kvůli těmto čtyřiceti letům jsme stále nakloněni alternativnímu a zkreslenému chápání našich civilizačních kořenů, jakési koketérii s naší budoucností. Tato rozkolísanost nemění však nic na skutečnosti, že po celou naši historii patříme k západní civilizaci.

Rok 845, kdy bylo pokřtěno 14 českých knížat v Řezně, byl strategickým politickým rozhodnutím, které nás napojilo na křesťanský západ, ve kterém žijeme přes 1100 let. Cyrilometodějská mise byla v našem případě propojením s křesťansko-antickým světem, s jeho kulturou a vzdělaností, kterého Konstantinopol té doby byla hlavním městem. 1100 let jsme provázáni s dějinami západní civilizace v dobrém i ve zlém. V tomto prostoru jsme zapustili kořeny duchovní, společenské, umělecké i vědecké. A v době, kdy čeští vladaři byli římskými králi, jsme byli jedním z center Evropy. Tomuto prostoru jsme se  mnohdy stali i inspirací. Stáli jsme na počátku reformace s pozdějšími plody dialogu, náboženské i umělecké tolerance, byli jsme silně osloveni osvícenectvím a vytvořili jsme jednu z prvních novověkých evropských demokracií. I když po dvě generace se komunistický režim snažil o změnu těchto pardigmat, ze lži se pravda nestala. Jsme západní civilizací. Na tom musíme trvat, tím musíme žít a tuto pravdu musíme hájit.

I když budeme skálopevně přesvědčeni, že patříme k Západu, musíme však řešit následující:

Chceme bránit tuto naši příslušnost k Západu? Samozřejmě, že se můžeme spoléhat na spojenectví, které jsme uzavřeli odpovědně a dobrovolně v rámci NATO či EU a která jsou hlavním pilířem naší bezpečnostni a naší sounáležitosti se Západem. Ale zároveň si musíme uvědomit, že za naše bezpečí a obranu jsme zodpovědní především my sami.

Ničivé povodně jsme si  před léty nepřipouštěli natolik, abychom se na ně aktivně připravovali. Muselo přijít několik velkých povodní s lidskými oběťmi, abychom měli občanskou vůli a politickou odvahu investovat do preventivní ochrany, připravit fungující integrovaný záchranný systém. Jsme však na nová nebezpečí připraveni dnes?

Armádě jsme přisoudili mírovou funkci. Souhlasili jsme s její profesionalizací možná v naději, že se zbavíme vlastní individuální zodpovědnosti za obranu své země. Nicméně ani toto jsme nebyli schopni udělat důkladně. Chyběla a dosud chybí vůle držet tuto armádu alespoň ve stanovených počtech. I když je v ní množství odpovědných a vycvičených lidí, nemůžeme si nalhávat, že oni mají naše bezpečí zcela v svých rukách.  Dvacet jedna tisíc, respektive šestnáct tisíc byť dobře vycvičených vojáků není schopno ubránit náš stát po delší dobu.  Víme to, a přesto nechceme slyšet, že nejsou rezervy na posílení této armády, dokonce ani na doplnění případných ztrát; že naše zbraně jsou zastaralé a v náhradních dílech jsou mnohdy závislé právě na Rusku.

Politici nemají odvahu říci velmi jednoduché, ale velmi pravdivé věty – “hrozí nám povodeň!” Naše připravenost se bránit je pro suché léto. Nyní ale nestačí. Musíme se připravit. Nejen ti, kteří jsou za to placeni, ale všichni občané. Každý svým dílem a svými schopnostmi. Můžete nás, politiky, za tato varování a za spuštění přípravy aktivnější a silnější obrany třeba příště nezvolit, ale musíte to slyšet a musíme nyní podle toho jednat. A kdo oslabuje vůli k obraně naší společnosti a zodpovědnosti vůči našim spojencům, je zrádce. Se vším všudy. Ocitli jsme se v době, kdy protest proti našemu členství v mezinárodních strukturách, narušování principů odpovědnosti k našim spojencům a partnerům, není užívání výsad demokracie, ale naopak její narušování a ohrožení nás všech.

Nejen my politici, ale všichni občané by si měli dobře přečíst aktualizovanou Bezpečnostní strategii České republiky a uvědomit si, jak jsou v tomto závazném dokumentu definovány životní a strategické zájmy naší republiky.

Slyšeli by, že „…musíme uchránit svou suverenitu, územní celistvost a politickou nezávislost. Abychom byli demokratickým právní státem a chránili základní lidská práva a svobody obyvatel České republiky, musíme využit všech legitimní přístupů a použít všech dostupných prostředků… Naše náležitost k EU a příslušnost k NATO je strategickým zájmem a základním východiskem pro zajištění obrany a bezpečnosti ČR…“

Tato část výčtu definovaných zájmů České republiky se opírá o aktuální hrozby nejen vůči naší republice, ale vůči celé naší západní civilizaci.

A jaké jsou tyto hlavní hrozby? Oslabování mechanismu kooperativní bezpečnosti i politických a mezinárodních závazků. Nestabilita a regionální konflikty v euroatlantickém prostoru. Terorismus. Kybernetické útoky. Mezinárodní migrace.

V čl.18 Bezpečnostní strategie se přitom přímo říká: „Mezi hlavní zdroje hrozeb patří vyhrocené postoje vůči hodnotovým základům naší společnosti, ohrožující koncept demokratického právního státu a popírající základní lidská práva a svobody. Zdrojem těchto hrozeb jsou i mocenské aspirace některých států, které v rostoucí míře přestávají respektovat mezinárodní uspořádání a základní principy mezinárodního práva.“ Tolik jasná citace z tohoto dokumentu.

Víme, že je to především  Ruská federace, která odmítá vývoj posledních dvaceti let ve střední a východní Evropě a flagrantně porušuje mezinárodní smlouvy, vytvořila  a používá novou formu  tzv. hybridní války a skrze ni anektuje výsostné území cizího státu, nyní Ukrajiny. Provádí veliká vojenská cvičení v blízkosti pobaltských republik (jak nevzpomenout na cvičení Vltava, které předcházelo sovětské okupaci v r. 1968), či přímo vyhrožuje atomovými zbraněmi našemu spojenci Dánsku, které leží ještě hlouběji v bezpečnější zóně Evropy. Jak je vidět, zdánlivě…

Obranná strategie ČR představuje záměr vlády ČR k zajištění obrany státu, který je postaven na třech hlavních pilířích – zodpovědném přístupu státu, moderních a akceschopných ozbrojených silách a uvědomělých občanech. Bohužel, ve všech třech bodech máme nejen rezervy, ale chybujeme.

Dovolte mi, abych ocitoval pracovníky Centra bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzity obrany generálporučíka Jaroslava Kolkuse a brigádního generála Františka Mičánka.

„…Dnešní ozbrojené síly v ČR jsou sice technologicky vyspělejší a získaly bojové zkušenosti, ale oproti roku 2006 jsou početně slabší o 3 000 osob. Naplněnost některých útvarů se blíží hrozivým 60 %. Není dořešena úhrada ztrát osob a materiálu, zásoby v některých komoditách nevystačí ani na jeden týden vedení bojové činnosti. Při požadavku na současné splnění všech našich závazků vůči spojencům by došlo ke kolapsu nejen ozbrojených sil, ale i státu, který na takový úkol není připraven ani legislativně, ani po stránce udržování potřebných zásob a finančních rezerv…“ Řešení nyní vidí současná vláda v doplnění fyzických stavů profesionálních vojáků na plnou kapacitu do čtyř let. Není to ale málo a nebude pozdě? Je vůbec reálné, aby v případě životního ohrožení našeho státu zůstala většina obyvatelstva nepřipravena a neschopna se doopravdy zapojit? Znepokojivé je v tomto smyslu i prohlášení ministra obrany, že se koalice „stále ještě dohaduje o tom nejdůležitějším, což je filosofie armády a její zaměření“. Tato citace je z 13. dubna tohoto roku.

Výsledkem těchto nejasností mimo jiné je fakt, že můžeme sice mobilizovat v případě zásadního nebezpečí až 1,5 mil. mužů,  ručních zbraní však máme pro jednu desetinu. Řada z nich nedržela v životě zbraň, a zatímco pomalu ani nevíme, kde bydlí, oni neví, kam se mají dostavit a co mají dělat. Spolu s protispojeneckou propagandou, které je řada našich občanů schopna ještě naslouchat, můžeme se zdát snadnou kořistí nebo přinejmenším slabým článkem řetězu. Myslím však, že je to pouze vrcholek ledovce našich obraných nejasností a problémů v aktuální bezpečnostní situaci. Vidíme nové formy nebezpečí – hybridní válku, kterou praktikuje Rusko, nebo náhle se objevující skupiny bojovníků schopných paralyzovat či přímo ovládat velká území tak, jak nám to předvádí tzv. Islámský stát. Nemůžeme argumentovat, že jsme státem střední velikosti, který nemá dostatek materiálních a lidských zdrojů. Že lze najít v době nebezpečí řešení známe z naší, byť spíše vzdálenější historie či z příkladu současného, kterým je stát Izrael.

Z programů jednotlivých politických stran a hnutí je vidět, že politické reprezentace necítí dlouhodobě zodpovědnost za stav obranyschopnosti ČR, pokud tím nemyslíme neustálé snižování obranného rozpočtu až na dnešních 1,08 % HDP. Po odečtení penzí a výsluh je však rozpočet ještě výrazně nižší. Po vstupu ČR do NATO byla odpovědnost za vlastní obranu fakticky předána někomu jinému – převážně USA jako zemi, která nese 73 % veškerých nákladů na obranu Aliance. Při vstupu do NATO jsme se zavázali k obrannému rozpočtu ve výši 2 % HDP.

Při příležitosti 15. výročí vstupu ČR do NATO podepsali v březnu 2014 představitelé parlamentní stran prohlášení, kde se mimo jiné praví: „My, představitelé parlamentních politických stran, stvrzujeme svým podpisem závazek sestavit tým expertů, který vypracuje návrh ‘Smlouvy politické reprezentace o zajištění obrany České republiky’. Naším cílem je tento dokument projednat a podepsat do konání summitu NATO v září 2014.“ Nic takového se doposud nestalo.

Především my politici jsme zapomněli na skutečnost, že armáda se staví nikoliv pro obvyklou dobu míru, ale pro neobvyklou dobu války.

A v této nedůslednosti jsme ochotni setrvat i nadále. Mluvíme sice o nutnosti odvodové povinnosti, ale ne o povinné vojenské službě. Veřejnost se konejší ujišťováním, že půjde jen o zmapování potenciálních branců. Po změření a zvážení jim bude položena otázka, zda jsou ochotni někdy v budoucnost se zapojit do branného výcviku. Takto se ale přece ohrožená země nepřipravuje na obranu. Neřešme, jestli máme historicky holubičí či jestřábí povahu a mějme přirozený pud sebezáchovy a zdravý rozum. Uvědomme si, že žalostný stav věcí je takový, že se musí nejdříve vycvičit ti, kteří mají vycvičit povolané brance. Že vybudování obranné armády z nynějšího mírového stavu bude trvat možná deset let. Ale právě proto nesmíme ztrácet čas. Právě proto musíme o to více spolupracovat s našimi sousedy na obranné strategii. Především s Polskem a Slovenskem, se kterými nás spojuje historická paměť.

Nemůžeme se jako politici dopouštět amatérismu a předkládat různé modely řešení. To musí udělat ti, kteří tomu rozumí – vojáci, bezpečnostní služby, odborníci na mezinárodní situaci. My ale musíme udělat to, co zase nepřísluší jim – rozhodnout. Dát těmto složkám zadání, vysvětlit rozhodnutí svým voličům a tato rozhodnutí obhájit. I za cenu znejistění našich politických kariér. Ty jsou v této chvílí marginálním problémem. Musíme si problém obrany naší země osvojit a začlenit do svých programů jako jeden z hlavních pilířů. Nebo se budou naši potomci dočítat, že politické elity opět dramaticky selhaly. Jako před Bílou horou, před Mnichovem, na sklonku II. světové války až k roku 48, v roce 68.

Vytvářejme z naší země svobodné, tolerantní, vzdělané, sebevědomé a odvážné společenství. V souvislosti s naším členstvím v EU a v NATO k tomu máme historicky ojedinělou příležitost. Bylo by neospravedlnitelné nedostát své povinnosti a ohrozit naši nezpochybnitelnou příslušnost k západní civilizaci.

Praha 18. 4. 2015

Senátoři chtějí diskusi s prezidentem

Senátoři z klubů Starostové a nezávislí a KDU-ČSL a nezávislí jsou nespokojeni s dnešním nepřijetím usnesení Senátu, podle kterého měl být přizván prezident Miloš Zeman na příští schůzi horní komory Parlamentu. Jen 30 senátorů souhlasilo, proti návrhu hlasovalo 27 senátorů, dalších 9 se hlasování zdrželo. Ke schválení návrhu bylo třeba 34 hlasů. Oba kluby konstatují, že nepřijetí návrhu může být chápáno jako lhostejnost senátorů k vůli svých voličů.

„Veřejnost se na nás obrací, chodí nám osobní e-maily, s tím, abychom se současnou situací, s chováním pana prezidenta něco udělali. Lidé si jsou vědomi toho, že mohou nanejvýš vyjít do ulic s červenou kartou,“ vysvětluje Jan Horník, předseda senátního klubu Starostové a nezávislí. „Proto jsme chtěli spolu s klubem Starostů pana prezidenta pozvat na příští schůzi Senátu,“ dodává Petr Šilar, předseda KDU-ČSL a nezávislých.

„Stejně jako veřejnost jsme znepokojeni nedávnými výroky prezidenta Miloše Zemana a jako ústavní činitelé, kteří byli řádně zvoleni, bychom neměli mlčet,“ doplňuje Horníka jeho kolega Jiří Šesták. „Mrzí mě u senátorek a senátorů, kteří hlasovali proti, že vlastně podporují prezidenta Zemana v jeho skandálním chování,“ říká Petr Šilar.

Senátoři poukazují na Zemanovy výroky v České republice, ale i v zahraničí, které na naši zemi nevrhají dobré světlo a nepůsobí reprezentativně. Jde zejména o odmítání agresivního chování Ruska vůči Ukrajině.

„Chceme, aby mezi nás prezident přišel, své chování vysvětlil a obhájil. Chceme vyvolat diskusi,“ shodují se senátoři Horník a Šilar. „Znepokojuje mě zejména to, že prezident neprosazuje ve světě hodnoty, na nichž stojí západní civilizace, tedy základní lidská práva. Je potřeba, aby svoje postoje Senátu vysvětlil,“ uvedl senátor Zdeněk Papoušek.

Oba senátní kluby se chystají prezidentu Miloši Zemanovi poslat otevřený dopis, ve kterém chtějí sdělit své znepokojení a nesouhlas s některými jeho projevy a výroky. Zároveň se oba kluby budou snažit, aby Senát na své příští schůzi o návrhu přizvání prezidenta hlasoval znovu.

https://www.youtube.com/watch?v=8tIKYNbdGHI