Odmítám se stát nenávistným a zlým kvůli jinému náboženství

Redaktorka Českého rozhlasu Anna Kottová vyzvala všechny senátorky a senátory, aby reagovali na vyjádření senátora Iva Valenty k útoku v Londýně. Zde je mé stanovisko:
Upřímně lituji každého zmařeného života a lidského utrpení. A není pro mne rozdílu, stane-li se tak v důsledku násilí činěných muslimy na muslimech, muslimy na křesťanech, křesťany na křesťanech, …, stane-li se tak v Aleppu, Donbasu, Londýně či Bruselu. Lituji zničených životů na našich silnicích i přechodech, kde jiní šílenci vytlačí jiná auta ze silnice či přejedou děti pod vlivem alkoholu nebo skrze rychlost s pohrdáním k životům jiných. Jaký je mezi těmito lidmi rozdíl? Jaký je rozdíl v různých podobách šílenství, nenávisti a lhostejnosti?
Ano, souhlasím, musíme se bránit zločincům a šílencům. Lidem vyvolávajícím násilí a nenávist. Je toho ale plný nejen blízký a střední Východ, ale i části křesťanské Evropy. Braňme se nebezpečím současnosti, ale nezapomínejme na zločiny vlastních křesťanských dějin. Náboženských válek, koloniálních válek, totalitních represí. Právě naše vlastní historie oné křesťanské Evropy, kterou se zaštiťujeme, nám musím být výstrahou, abychom se sami nevydali opět tou samou cestou nenávisti. Brána do ní je oživování kolektivní viny, kterou jsme měli pohřbít s koncem nacismu a komunismu. A proto slova o kolektivní vině bez výhrad odmítám, ať je pronáší kdokoli. Je to začátek dalších hrůz…
Je mi moc líto, že článek senátora Iva Valenty bude možná číst náš kolega, senátor Hassan Mezian, narozený v Sýrii ve městě Damašku. Nevím, je-li syrský muslim či syrský křesťan. Je mi to jedno, protože ho mám rád jako dobrého člověka. A nejen proto, že desítky let léčí české spolubratry a spolusestry, ale protože jeho moudrost je větší než moje a jeho empatie k bližním překonává empatii mou. Nechci, aby on a jemu podobní lidé museli z naší země odcházet, aby opouštěli Evropu, která pak bude chudší o jejich lidský rozměr. Nenamítám nic proti tomu, odejdou-li teroristé z našich silnic, lidé dopouštějící se zločinů a násilí na svých spoluobčanech. Nenamítám nic proti tomu, nevpustíme-li z cizích zemí podobné těmto našim šíleným spoluobčanům do zemí Evropské unie. Souhlasím s tím, že je nezbytné odporovat zlému a nenávisti, ale odmítám se stát sám nenávistným a zlým kvůli jiné rase či jinému náboženství, protože chci zůstat lidskou bytostí.

Sněm Starostů a nezávislých: Projev k vnější bezpečnostní situaci

Dámy a pánové, členové a příznivci hnutí STAN,

historicky se hnutí Starostů a nezávislých převážně soustředí na témata, která jsou průsečíky komunálních potřeb, a řešení blízká komunální politice. Toto hnutí nebylo dosud vnímáno jako výrazný samostatný politický subjekt v celostátní politice. Už proto, že na celostátní úrovni mnohdy vystupuje s dalším politickým subjektem – TOP 09. Je tedy vcelku logické, že STAN se zatím nevyjadřoval k řadě celostátních témat. Při stále jasněji formulované vůli se emancipovat je ale nejvyšší čas sestavit týmy, které by se hlouběji a systémově zabývaly kulturou, školstvím, ale také zahraniční politikou, vnitřní bezpečností či obranou. Vlastně je otázkou dne, zda-li by neměl STAN vytvářet základní pilíře stínové vlády, jestliže to se svými ambicemi myslí vážně.

Přestože jsem celý svůj profesní život strávil v oblasti kultury, chtěl bych se v následujících chvílích věnovat oblasti bezpečnosti naší společnosti, vnějšímu ohrožení a z toho plynoucích povinností nás všech, kdo nesou nesejmutelnou politickou zodpovědnost. Nečiním tak proto, že bych si myslel, že lidé z oblasti kultury mají odborně blízko k oblasti bezpečnosti a obrany, ale z důvodu, že kultura a umění jsou životně závislé na svobodě slova a myšlení, na svobodné a vzdělané společnosti.

Většina naší společnosti se cítí ohrožena. A to nejen aktuálními projevy skupinového terorismu, který bez slitování vraždí nevinné lidi, ale i agresivním bývalým mocenským hegemonem, který porušuje mezinárodní smlouvy, obsazuje cizí území a nepokrytě, bez studu okolnímu světu lže. A stejně bez studu prohlašuje, že svoboda zemí, patřících zlomek času jejich historie do sféry jeho vlivu, je pro něj nepřijatelná. Většina naší společnosti se cítí proto ohrožena Ruskem, ale i skupinovým terorismem právem.

Dříve než si však položíme otázku, jak se zachovat, musíme si zodpovědět otázku zásadnější. A to – kam vlastně patříme? V jakém civilizačním a kulturním prostoru jsme ukotveni? Odpověď je veledůležitá, protože musíme vědět, co máme bránit, s kým a před kým. Nejistota v části české společnosti a neochota si toto definovat je tragickým důsledkem čtyřiceti let vlády komunismu, pod dohledem Sovětského  svazu, který nám velkou měrou  před sedmdesáti lety pomohl vrátit svobodu, ale následně fatálně poničil naši demokratickou budoucnost, naši kulturu a naši duši. Kvůli těmto čtyřiceti letům jsme stále nakloněni alternativnímu a zkreslenému chápání našich civilizačních kořenů, jakési koketérii s naší budoucností. Tato rozkolísanost nemění však nic na skutečnosti, že po celou naši historii patříme k západní civilizaci.

Rok 845, kdy bylo pokřtěno 14 českých knížat v Řezně, byl strategickým politickým rozhodnutím, které nás napojilo na křesťanský západ, ve kterém žijeme přes 1100 let. Cyrilometodějská mise byla v našem případě propojením s křesťansko-antickým světem, s jeho kulturou a vzdělaností, kterého Konstantinopol té doby byla hlavním městem. 1100 let jsme provázáni s dějinami západní civilizace v dobrém i ve zlém. V tomto prostoru jsme zapustili kořeny duchovní, společenské, umělecké i vědecké. A v době, kdy čeští vladaři byli římskými králi, jsme byli jedním z center Evropy. Tomuto prostoru jsme se  mnohdy stali i inspirací. Stáli jsme na počátku reformace s pozdějšími plody dialogu, náboženské i umělecké tolerance, byli jsme silně osloveni osvícenectvím a vytvořili jsme jednu z prvních novověkých evropských demokracií. I když po dvě generace se komunistický režim snažil o změnu těchto pardigmat, ze lži se pravda nestala. Jsme západní civilizací. Na tom musíme trvat, tím musíme žít a tuto pravdu musíme hájit.

I když budeme skálopevně přesvědčeni, že patříme k Západu, musíme však řešit následující:

Chceme bránit tuto naši příslušnost k Západu? Samozřejmě, že se můžeme spoléhat na spojenectví, které jsme uzavřeli odpovědně a dobrovolně v rámci NATO či EU a která jsou hlavním pilířem naší bezpečnostni a naší sounáležitosti se Západem. Ale zároveň si musíme uvědomit, že za naše bezpečí a obranu jsme zodpovědní především my sami.

Ničivé povodně jsme si  před léty nepřipouštěli natolik, abychom se na ně aktivně připravovali. Muselo přijít několik velkých povodní s lidskými oběťmi, abychom měli občanskou vůli a politickou odvahu investovat do preventivní ochrany, připravit fungující integrovaný záchranný systém. Jsme však na nová nebezpečí připraveni dnes?

Armádě jsme přisoudili mírovou funkci. Souhlasili jsme s její profesionalizací možná v naději, že se zbavíme vlastní individuální zodpovědnosti za obranu své země. Nicméně ani toto jsme nebyli schopni udělat důkladně. Chyběla a dosud chybí vůle držet tuto armádu alespoň ve stanovených počtech. I když je v ní množství odpovědných a vycvičených lidí, nemůžeme si nalhávat, že oni mají naše bezpečí zcela v svých rukách.  Dvacet jedna tisíc, respektive šestnáct tisíc byť dobře vycvičených vojáků není schopno ubránit náš stát po delší dobu.  Víme to, a přesto nechceme slyšet, že nejsou rezervy na posílení této armády, dokonce ani na doplnění případných ztrát; že naše zbraně jsou zastaralé a v náhradních dílech jsou mnohdy závislé právě na Rusku.

Politici nemají odvahu říci velmi jednoduché, ale velmi pravdivé věty – “hrozí nám povodeň!” Naše připravenost se bránit je pro suché léto. Nyní ale nestačí. Musíme se připravit. Nejen ti, kteří jsou za to placeni, ale všichni občané. Každý svým dílem a svými schopnostmi. Můžete nás, politiky, za tato varování a za spuštění přípravy aktivnější a silnější obrany třeba příště nezvolit, ale musíte to slyšet a musíme nyní podle toho jednat. A kdo oslabuje vůli k obraně naší společnosti a zodpovědnosti vůči našim spojencům, je zrádce. Se vším všudy. Ocitli jsme se v době, kdy protest proti našemu členství v mezinárodních strukturách, narušování principů odpovědnosti k našim spojencům a partnerům, není užívání výsad demokracie, ale naopak její narušování a ohrožení nás všech.

Nejen my politici, ale všichni občané by si měli dobře přečíst aktualizovanou Bezpečnostní strategii České republiky a uvědomit si, jak jsou v tomto závazném dokumentu definovány životní a strategické zájmy naší republiky.

Slyšeli by, že „…musíme uchránit svou suverenitu, územní celistvost a politickou nezávislost. Abychom byli demokratickým právní státem a chránili základní lidská práva a svobody obyvatel České republiky, musíme využit všech legitimní přístupů a použít všech dostupných prostředků… Naše náležitost k EU a příslušnost k NATO je strategickým zájmem a základním východiskem pro zajištění obrany a bezpečnosti ČR…“

Tato část výčtu definovaných zájmů České republiky se opírá o aktuální hrozby nejen vůči naší republice, ale vůči celé naší západní civilizaci.

A jaké jsou tyto hlavní hrozby? Oslabování mechanismu kooperativní bezpečnosti i politických a mezinárodních závazků. Nestabilita a regionální konflikty v euroatlantickém prostoru. Terorismus. Kybernetické útoky. Mezinárodní migrace.

V čl.18 Bezpečnostní strategie se přitom přímo říká: „Mezi hlavní zdroje hrozeb patří vyhrocené postoje vůči hodnotovým základům naší společnosti, ohrožující koncept demokratického právního státu a popírající základní lidská práva a svobody. Zdrojem těchto hrozeb jsou i mocenské aspirace některých států, které v rostoucí míře přestávají respektovat mezinárodní uspořádání a základní principy mezinárodního práva.“ Tolik jasná citace z tohoto dokumentu.

Víme, že je to především  Ruská federace, která odmítá vývoj posledních dvaceti let ve střední a východní Evropě a flagrantně porušuje mezinárodní smlouvy, vytvořila  a používá novou formu  tzv. hybridní války a skrze ni anektuje výsostné území cizího státu, nyní Ukrajiny. Provádí veliká vojenská cvičení v blízkosti pobaltských republik (jak nevzpomenout na cvičení Vltava, které předcházelo sovětské okupaci v r. 1968), či přímo vyhrožuje atomovými zbraněmi našemu spojenci Dánsku, které leží ještě hlouběji v bezpečnější zóně Evropy. Jak je vidět, zdánlivě…

Obranná strategie ČR představuje záměr vlády ČR k zajištění obrany státu, který je postaven na třech hlavních pilířích – zodpovědném přístupu státu, moderních a akceschopných ozbrojených silách a uvědomělých občanech. Bohužel, ve všech třech bodech máme nejen rezervy, ale chybujeme.

Dovolte mi, abych ocitoval pracovníky Centra bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzity obrany generálporučíka Jaroslava Kolkuse a brigádního generála Františka Mičánka.

„…Dnešní ozbrojené síly v ČR jsou sice technologicky vyspělejší a získaly bojové zkušenosti, ale oproti roku 2006 jsou početně slabší o 3 000 osob. Naplněnost některých útvarů se blíží hrozivým 60 %. Není dořešena úhrada ztrát osob a materiálu, zásoby v některých komoditách nevystačí ani na jeden týden vedení bojové činnosti. Při požadavku na současné splnění všech našich závazků vůči spojencům by došlo ke kolapsu nejen ozbrojených sil, ale i státu, který na takový úkol není připraven ani legislativně, ani po stránce udržování potřebných zásob a finančních rezerv…“ Řešení nyní vidí současná vláda v doplnění fyzických stavů profesionálních vojáků na plnou kapacitu do čtyř let. Není to ale málo a nebude pozdě? Je vůbec reálné, aby v případě životního ohrožení našeho státu zůstala většina obyvatelstva nepřipravena a neschopna se doopravdy zapojit? Znepokojivé je v tomto smyslu i prohlášení ministra obrany, že se koalice „stále ještě dohaduje o tom nejdůležitějším, což je filosofie armády a její zaměření“. Tato citace je z 13. dubna tohoto roku.

Výsledkem těchto nejasností mimo jiné je fakt, že můžeme sice mobilizovat v případě zásadního nebezpečí až 1,5 mil. mužů,  ručních zbraní však máme pro jednu desetinu. Řada z nich nedržela v životě zbraň, a zatímco pomalu ani nevíme, kde bydlí, oni neví, kam se mají dostavit a co mají dělat. Spolu s protispojeneckou propagandou, které je řada našich občanů schopna ještě naslouchat, můžeme se zdát snadnou kořistí nebo přinejmenším slabým článkem řetězu. Myslím však, že je to pouze vrcholek ledovce našich obraných nejasností a problémů v aktuální bezpečnostní situaci. Vidíme nové formy nebezpečí – hybridní válku, kterou praktikuje Rusko, nebo náhle se objevující skupiny bojovníků schopných paralyzovat či přímo ovládat velká území tak, jak nám to předvádí tzv. Islámský stát. Nemůžeme argumentovat, že jsme státem střední velikosti, který nemá dostatek materiálních a lidských zdrojů. Že lze najít v době nebezpečí řešení známe z naší, byť spíše vzdálenější historie či z příkladu současného, kterým je stát Izrael.

Z programů jednotlivých politických stran a hnutí je vidět, že politické reprezentace necítí dlouhodobě zodpovědnost za stav obranyschopnosti ČR, pokud tím nemyslíme neustálé snižování obranného rozpočtu až na dnešních 1,08 % HDP. Po odečtení penzí a výsluh je však rozpočet ještě výrazně nižší. Po vstupu ČR do NATO byla odpovědnost za vlastní obranu fakticky předána někomu jinému – převážně USA jako zemi, která nese 73 % veškerých nákladů na obranu Aliance. Při vstupu do NATO jsme se zavázali k obrannému rozpočtu ve výši 2 % HDP.

Při příležitosti 15. výročí vstupu ČR do NATO podepsali v březnu 2014 představitelé parlamentní stran prohlášení, kde se mimo jiné praví: „My, představitelé parlamentních politických stran, stvrzujeme svým podpisem závazek sestavit tým expertů, který vypracuje návrh ‘Smlouvy politické reprezentace o zajištění obrany České republiky’. Naším cílem je tento dokument projednat a podepsat do konání summitu NATO v září 2014.“ Nic takového se doposud nestalo.

Především my politici jsme zapomněli na skutečnost, že armáda se staví nikoliv pro obvyklou dobu míru, ale pro neobvyklou dobu války.

A v této nedůslednosti jsme ochotni setrvat i nadále. Mluvíme sice o nutnosti odvodové povinnosti, ale ne o povinné vojenské službě. Veřejnost se konejší ujišťováním, že půjde jen o zmapování potenciálních branců. Po změření a zvážení jim bude položena otázka, zda jsou ochotni někdy v budoucnost se zapojit do branného výcviku. Takto se ale přece ohrožená země nepřipravuje na obranu. Neřešme, jestli máme historicky holubičí či jestřábí povahu a mějme přirozený pud sebezáchovy a zdravý rozum. Uvědomme si, že žalostný stav věcí je takový, že se musí nejdříve vycvičit ti, kteří mají vycvičit povolané brance. Že vybudování obranné armády z nynějšího mírového stavu bude trvat možná deset let. Ale právě proto nesmíme ztrácet čas. Právě proto musíme o to více spolupracovat s našimi sousedy na obranné strategii. Především s Polskem a Slovenskem, se kterými nás spojuje historická paměť.

Nemůžeme se jako politici dopouštět amatérismu a předkládat různé modely řešení. To musí udělat ti, kteří tomu rozumí – vojáci, bezpečnostní služby, odborníci na mezinárodní situaci. My ale musíme udělat to, co zase nepřísluší jim – rozhodnout. Dát těmto složkám zadání, vysvětlit rozhodnutí svým voličům a tato rozhodnutí obhájit. I za cenu znejistění našich politických kariér. Ty jsou v této chvílí marginálním problémem. Musíme si problém obrany naší země osvojit a začlenit do svých programů jako jeden z hlavních pilířů. Nebo se budou naši potomci dočítat, že politické elity opět dramaticky selhaly. Jako před Bílou horou, před Mnichovem, na sklonku II. světové války až k roku 48, v roce 68.

Vytvářejme z naší země svobodné, tolerantní, vzdělané, sebevědomé a odvážné společenství. V souvislosti s naším členstvím v EU a v NATO k tomu máme historicky ojedinělou příležitost. Bylo by neospravedlnitelné nedostát své povinnosti a ohrozit naši nezpochybnitelnou příslušnost k západní civilizaci.

Praha 18. 4. 2015

Stručně k teroristickému útoku v Tunisku

Odmítám terorismus v jakékoli části světa, páchaný na jakýchkoli nevinných lidech. Terorismus v současné podobě je tragickým a nepřijatelným nástrojem realizace politických a mocenských cílů. Zároveň nesmíme přenášet odsouzení za tyto zločiny na rasu, národ nebo náboženské přesvědčení. Neboť i takovéto odsouzení je jedním ze strategických cílů teroristů.