Jiří Šesták se zúčastnil otevření nového sídla Masarykova ústavu

Po 85 letech se naplnilo přání prvního československého prezidenta Tomáše G. Masaryka. Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i., jako nástupce Ústavu T. G. Masaryka, který v roce 1932 obdržel od prezidenta Masaryka jeho soukromý archiv, knihovnu a sbírku darů, se dočkal vlastní budovy. Spolu s novostavbou byl dnes otevřen i moderní depozitář Knihovny TGM a rovněž představen projekt, který má unikátní Masarykovu pozůstalost, svého času jednu z největších soukromých knižních sbírek ve střední Evropě, zpřístupnit široké veřejnosti.

Knihovna T. G. Masaryka je jedinečnou kulturní památkou. Koncem 30. let čítala více než 200.000 svazků. Soustřeďuje bohatou literaturu ze všech vědních oblastí, jimž se Masaryk věnoval – od filosofie, sociologie, politických věd, historie, literární historie, psychologie po právo; obsahuje též soudobou domácí a zahraniční beletrii a celé ročníky různých periodik.

Dnešního slavnostní události se zúčastnili také předsedkyně Akademie věd České republiky prof. Eva Zažímalová a místopředseda Senátu Parlamentu České republiky Jiří Šesták.

Projev na slavnostním předávání Zlatých cen vévody z Edinburghu

Vaše královská Výsosti, Vaše Excelence, dámy a pánové, ctění hosté, dovolte mi, abych Vás přivítal v srdci Senátu Parlamentu České republiky, v hlavním sále Valdštejnského paláce.

„Vzdělání není pouhým nashromážděním jednotlivých vědomostí, jako není těstem mouka, voda, sůl, kvasnice a tak dále dohromady naházené.“
Právě řečený citát prvního československého prezidenta Tomáše Garriguea Masaryka podle mého názoru výstižně vystihuje také zaměření a cíle Mezinárodní ceny vévody z Edinburghu, vzdělávacího programu, který je dostupný pro tisíce a tisíce mladých lidí na celém světě.

Těší mne, že už dvacet dva let mohou nesporné výhody tohoto programu využívat také mladí Češi a Češky, kteří rozvíjejí své dovednosti, svou samostatnost, zvyšují svou sebedůvěru a sebevědomí, nalézají nové přátele i zájmy a učí se poznat hodnotu dobrovolnictví. Pro to všechno jsou vzdělávací programy, jako je například Mezinárodní cena vévody z Edinburghu, pro mladé lidi a naši společnost velmi důležité.

Jsem rád, že se do programu zapojuje stále více českých škol a organizací. Ačkoliv od sametové revoluce v roce 1989 uplynulo bezmála třicet let, potřebujeme si dnes a denně stále a znovu připomínat, že zlepšení života naší společnosti v její mravní a duchovní dimenzi je úzce závislé právě na kvalitě vzdělání. Je to ta nejúčinnější obrana před totalitními režimy, se kterými má naše země tak veliké a tragické zkušenosti z nedávné doby. I právě z těchto důvodů potřebují mladí lidé možnost mít vzory a příklady, které jsou hodny následování.

Takovými životními vzory je například rodina našeho vzácného hosta, Jeho královské Výsosti prince Edwarda. Byli jimi zcela jistě i první český prezident Václav Havel i první prezident československý Tomáš Garrigue Masaryk, jehož citátem jsem své vystoupení začal a dovolte mi, abych jeho citátem také skončil.
„Lidé vědí mnoho, velmi mnoho, ale jejich vědění nemá na jejich život daleko toho vlivu, jaký by mít mělo, a v tom je veliká chyba: učíme se příliš mnoho pro školu a neučíme se dosti pro život.“

Jsem přesvědčený a děkuji za to, že díky Mezinárodní ceně vévody z Edinburghu získá naše republika další mladé osobnosti učící se pro život, osobnosti, které své vědění budou rozvíjet ve prospěch moderní občanské společnosti.
Společnosti založené na vzájemném respektu a úctě.
Společnosti lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že i člověk poslouží jí.
Společnosti všestranně vzdělaných lidí, protože bez nich nelze řešit žádný z našich problémů – lidských, ekonomických, ekologických, sociálních a politických.

Jménem Senátu Parlamentu České republiky Vám děkuji za pozornost a přeji Vám vše dobré.

(Senát Parlamentu České republiky, 31. října 2017)

Lžete a zase lžete, pronesla Valachová a pak se rozplakala

Zasedání parlamentních výborů nebývá nijak dramatické. Až na výjimky. Tou bylo středeční jednání senátního školského výboru, který posuzoval návrh novely zákona o pedagogických pracovnících, jehož hlavní součástí je kariérní řád.

Místopředseda Senátu Jiří Šesták (TOP 09/STAN) nastínil situaci ve školství pomocí příběhu učitele dějepisu a společenských věd z Gymnázia v Třeboni. „Je to jeden z nejlepších pedagogů v regionu, ale po 15 letech praxe a 22 tisících čistého už dál nemůže a po prázdninách začíná učit ve Stuttgartu. České lékaře mohou částečně nahradit doktoři z Ukrajiny, Moldávie nebo Rumunska, ale dějepisáře nenahradí nikdo,” pravil do ticha Jiří Šesták.

Celý článek si můžete přečíst na webu denik.cz.

Studenti z Jihočeské univerzity navštívili Senát

Dnes přijela do Senátu moc milá návštěva, studenti z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Povídali jsme si nejen o fungování horní komory parlamentu, ale díky přítomnosti někdejšího velvyslance České republiky v USA či Rusku Petra Koláře také o zahraniční politice naší země. Těší mne, že naše univerzita má aktivní studenty se zájmem o věci veřejné, a držím jim palce při studiu i v učitelském povolání!
160420_jcu

Studenti si sami píší hry, ale v divadle i uklízejí a malují

Studentské universitní divadlo (SUD) založili na konci roku 2002 studenti Pedagogické 
a Teologické fakulty Jihočeské univerzity díky iniciativě pedagogů Jiřího Šestáka a Jana Samohýla. „Oni zjistili, že v Hroznové ulici nad kavárnou je zajímavý nevyužitý prostor a chtěli ho nějak oživit. A protože měli na fakultách kreativní studenty, rozhodli se tu zřídit divadlo. Od té doby SUD funguje a je unikátní tím, že jej vždycky vedli sami studenti,” vysvětluje nynější předsedkyně Magdaléna Křepelová.
Celý článek si můžete přečíst na webu Českobudějovického deníku.

I postižení lidé jsou především plnohodnotné bytosti

Nedávná slova prezidenta Zemana o tom, že „duševní pohoda handicapovaných dětí by se daleko lépe rozvíjela v praktických (dříve zvláštních) školách“ zasáhla velkou část české společnosti. Zasáhla lidi mnohdy zcela bezbranné, zraněné a rozbolavěné, kteří čelí nepřízni osudu. Prezident svým prohlášením o nepotřebě, ba až škodlivosti začleňování a spolužití zdravých dětí s tělesně i duševně postiženými ublížil nejen těm, kteří si jeho slova snad ani nepřečtou či někteří možná ani nedomyslí. Ublížil také všem lidem, kteří nesou těžké břemeno důsledků onemocnění svých dětí či vnoučat.
Vím i ze svého okolí, že pro mnohé je doslova darem z nebes, když se handicapovaným dětem otevřou dveře mezi jejich zdravé vrstevníky, kteří tím jsou vedeni k empatii, jsou schopni trávit s nimi určitý čas v konkrétním a běžném světě a tím je mimo jiné vysvobozovat z jejich složitých mezisvětů.
Na podzim jsem se v Chicagu setkal se zástupci škol, kteří představili fungující vzdělávací systém týkající se právě lidí s handicapem. Je zcela samozřejmé, že postižené děti po část dne absolvují běžnou školní výuku. Společné soužití mladých lidí je s ohledem na jejich nemoc časově omezeno a následně děti jdou nebo jsou svými asistenty převezeny do připravených školních prostor, kde probíhá jejich další speciální výuka a rozvoj. Výsledky tohoto vzdělávacího modelu jsou mimořádně pozitivní. A to nejenom pro děti nemocné a jejich nejbližší okolí, ale i pro děti zdravé, které se tak učí poznávat, že právě jejich zdraví je dar i závazek. Že nedílnou součástí života je empatie, obětavost a odpovědnost. Že i slabí, nemocní a nemohoucí lidé jsou především plnohodnotné bytosti, které jsou součástí našich životů. Nevidět je, potlačovat jejich přítomnost, ulevovat svým životům je špatné, zavrženíhodné a nemravné.
Proto slovům našeho prezidenta nerozumím. A už vůbec nechápu jeho obavy, že by kvůli svému nedávnému vyjádření na adresu postižených lidí měl být obviněn z rasismu. Copak normální člověk považuje problematiku tělesně a duševně nemocných za rasovou?
Mnohé výroky pronesené v posledních měsících českým prezidentem ve mně vyvolaly pobouření a nesouhlas. Slova o neslučitelnosti spolužití postižených a zdravých dětí v našich školách mne naplňují hlubokým smutkem. Vypovídají o svém autorovi víc, než je na první pohled patrné.
Potřebujeme prezidenta, který rozumí své dějinné, symbolické úloze.
Potřebujeme nadstranického prezidenta, který své spoluobčany svým vlastním příkladem vede k toleranci a kultivuje občanský prostor.
Potřebujeme prezidenta s plně lidskou osobností.
Potřebujeme prezidenta jiného.

Svěření resortu školství jihočeským komunistům je nešťastným krokem

Obsazení resortu školství zástupcem jihočeských komunistů je krokem velmi nešťastným, se kterým se velká část občanů mající paměť nemůže ztotožnit. Nejde o konkrétní jméno toho, kdo bude tento resort spravovat. Jde o princip.
KSČM se hlásí ke své minulosti jdoucí před rok 1989 a tudíž i k tomu, jak se nakládalo se vzděláním v této zemi a s přístupem k němu. Mnoho z nás má buď osobní zkušenost či zkušenost z nejbližšího okolí, kdy mnozí talentovaní lidé neměli možnost studovat a věnovat se tomu, k čemu měli talent. Právě znemožnění svobodného přístupu ke vzdělání a k informacím dovedlo řadu schopných lidí k emigraci. Osobně jsem studoval v sedmdesátých letech, které se právě kvůli podmínkám osvojování si poznání, kvůli přístupu k literatuře a nekompromisní cenzuře nazývalo /s odkazem na obrovské hladomory v části Afriky/ obdobím „Biafra ducha“.
Možná, že si ještě mnozí z nás vzpomenou na značky v knihách, které jsme si půjčovali v knihovnách. Pod slovem revize bylo číslo a rok. Mnohé knihy měly těchto značek několik, jak revize o nezávadnosti knih navazovaly od padesátých let. Ty, které neprošly kontrolou o nezávadnosti, končily v papírnách, kde byly pod dohledem likvidovány ve stoupě. Stejně jako celá vydání knih z konce šedesátých let.
Jako student jsem chodil na brigády právě do Jihočeských papíren a potají si nebo svým přátelům odnášel „libri prohibiti“, zakázané knihy. Patřila mezi ně díla nejlepších autorů a myslitelů 20. století. Čapka, Kundery, Seiferta, Masaryka, Grasse, Saroyana, Junga, Sartra, Solženicina, Bulgakova… Kolik z nich bylo nositelů Nobelových cen za literaturu! Nesměli jsme znát jejich díla, nesměli jsme se o nich učit ve škole a mnohdy ani mluvit.
Vysoké školy byly zbaveny nejschopnějších učitelů. Přednášky z historie, filosofie, literatury, ale i zeměpisu měly daleko blíže k úvodníkům Rudého práva než ke vzdělání. Právě v těchto podmínkách se šířila polovzdělanost naší společnosti, která nese trpké ovoce v nekulturnosti a nekompetentnosti mnohých z těch, kteří v posledních letech řeší zásadní otázky naší společnosti, vytváří právní povědomí a mravní normy. Dnešní mravní a vzdělanostní bída se nezrodila ze dne na den, ale formovala se desetiletí z oktrojování svobody ducha, kvalitního vzdělání, umrtvení talentů a vytváření šedivé masy lidí, kterým to bylo jedno.
Nikdo nemá právo rezignovat na historickou paměť. A už vůbec ne politici. Jinak hrozí, že si trpkou zkušenost budeme muset prožít v obdobné podobě.
Prohlášení komunistů, že je třeba “posvítit si” na soukromé a církevní školy a pomocí legislativy je “okleštit” (přičemž například českobudějovické Biskupské gymnázium Jana Nepomuka Neumanna patří mezi deset nejlepších škol v České republice!), je nanejvýše varující.
V kontextu historické zkušenosti je svěření oblasti školství v Jihočeském kraji KSČM krajně nevhodné a pobuřující.

Studenti proti KSČM: Chtějí stávkovat jako v roce 1989

Proti obsazení resortu školství a kultury zástupcem komunistické strany protestuje také nově zvolený senátor 
za Českobudějovicko a Třeboňsko a ředitel Jihočeského divadla Jiří Šesták. „Prohlášení komunistů, že je třeba posvítit si na soukromé a církevní školy a pomocí legislativy je okleštit, je nanejvýše varující. Vždyť například českobudějovické Biskupské gymnázium Jana Nepomuka Neumanna patří mezi deset nejlepších škol v republice,” uvádí na svém webu. Svěření oblasti školství zástupcům KSČM považuje za krajně nevhodné a pobuřující i na základě historické zkušenosti.
Celý článek najdete na webu Českobudějovického deníku.